Jaké byly vaše hokejové začátky?

S hokejem jsem začal v Břeclavi. Ve druhé třídě přišel k nám do školy Jirka Jochman, který lákal na hokej. Já začínal spíš s fotbalem, protože můj děda hrával ligu za Zbrojovku a trénoval tady, tak mě tlačil do fotbalu, ale hokej mě začal přitahovat víc. Byl rychlejší a líbil se mi. V mládeži jsem hrával v Břeclavi, poté si mě přes výběry JMK vyhlédli trenéři z Brna, kam jsem následně šel hrát na 2 roky extraligu dorostu. Po těch dvou letech jsem šel zkusit extraligu juniorů do Znojma. Tam to ale, mým vlastním zaviněním mimo led, nedopadlo, a tak jsem šel zpět do Břeclavi.

Za který klub jste nastoupil poprvé mezi dospělými?

Bylo to až na domácím ledě v Břeclavi. Když jsem se z juniorky Znojma vracel zpět, bylo to do A-týmu, který tenkrát hrál druhou ligu. Mně bylo šestnáct let, takže jsem do té doby nikde mezi dospělými nehrál ani netrénoval. V klubech, které hrály nejvyšší seniorské, ale i mládežnické soutěže se to u tak mladých hráčů moc nedělalo.

Vaše první zahraniční angažmá bylo na blízkém Slovensku v týmu Tatranskí Vlci, hrajícím mládežnickou soutěž MHL. Ta se popisuje jako mládežnická obdoba prestižní KHL. Jak jste se poprvé dostal ke smlouvě v jiné zemi?

Na Slovensko do ruské ligy MHL jsem se dostal přes jednoho agenta. Tenkrát jsem za ním jel někam do Čech, tuším že to byla Česká Lípa. On mi to dohodil, domluvil mi že jsem mohl jít na try-out. A tam už to je vždycky stejné. Přišlo nás tam kolem stovky hráčů a nakonec nás tam zůstalo zhruba 25. Mezi nimi třeba Libor Šulák, Jirka Sekáč a další. Byla to super zkušenost, velká konkurence. Jsem rád, že to tak dopadlo.

Vaše další kroky vedly do Budapešti, konkrétně do týmu Patriot. To už jste musel řešit také jazykovou bariéru a ostatní věci s tím spojené. Jaké to bylo?

Ten slovenský tým zkrachoval. Byl to asi nějaký tunel. Do teď nám dluží peníze, které už asi nikdy neuvidíme. Nakonec to tak dopadlo i v té Budapešti. Jazykovou bariéru jsem neřešil. Náš tým se skládal z Čechů a Slováků. Takže to tenkrát bylo v pohodě. Doteď odtud mám spoustu kamarádů, se kterými se vídáme. Budapešť je krásné město. Jsem rád, že jsem tam mohl rok hrát. Byla to skvělá zkušenost. Sice jsem odehrál jen 19 zápasů, protože v prvním zápase jsem si v první minutě urval rameno a půl sezóny jsem nemohl hrát, ale i tak na tu sezónu vzpomínám rád.

Jak to funguje v MHL a jejich týmech?

Všechno pro nás bylo připraveno na vysoké úrovni. Od trenérů, přes maséry, kustody, fitness trenéry. Na to, že nám bylo kolem osmnácti, tak jsme dostávali, nebo aspoň zpočátku, v pohodě peníze. Projeli jsme celé Rusko. Moc rád na to vzpomínám. V tom věku to pro nás bylo super. Je to kvalitní soutěž. Ruská současná U20 teď byla z velké části právě odtud. Spousta hráčů se tam snaží dostat. Je to jen krůček od KHL.

Dál vaše kroky vedly zpět do Břeclavi a odtud do italského týmu Neumarkt/Egna…

Z těch týmů MHL jsem se vrátil do áčka Břeclavi. Byla to, jak to říct, no byla to chyba. Myslím to spíše z hokejového hlediska. Po té první sezóně v Tatranských Vlcích jsem dostal nabídku do první ligy, do Berouna. Já ale tenkrát chtěl zůstat v MHL, protože jsem v tom viděl větší perspektivu, ale když se na to s odstupem času podívám, tak v té době první liga by pro mě byla lepší. Tu další sezónu v Budapešti jsem se vlastně zranil a žádná nabídka z první ligy už nepřišla, tak jsem šel do Břeclavi. Během sezóny si mě všiml nějaký agent, který mi volal, jestli bych v průběhu sezóny neměl zájem jít do Itálie. Bylo to všechno dost narychlo. V pátek mi zavolal, v sobotu jsem odehrál zápas proti Vsetínu a v neděli už jsem odjížděl. Ale souhlasil jsem. Dost mě k tomu hnalo, když mi řekli, že to je tým na titul, který se nám nakonec povedlo získat. To byl velký zážitek, můj asi zatím největší v kariéře. Když jsme vyhráli celou soutěž, ty oslavy a všechno s tím spojené bylo super.

Na zápase druhé ligy si vás tedy vyhlédl agent?

Ano, v zápase za Břeclav. Volal mi nějaký agent, jestli nechci do Itálie, že mají jedno místo pro cizince. A jak jsem říkal do pár dnů už jsem byl v Itálii. Bylo to pro mě tenkrát velké neznámé, nikoho jsem tam neznal. Pak jsem tam narazil na trenéra Čecha. Jeho otec mě dokonce trénoval v Brně, tak to bylo fajn. Pak se ale vyměnil trenér. Když přišel Kanaďan, tak všechny cizince odjinud vyměnili právě za javorové listy. Po dvou letech, kdy jsem byl v Česku, šel ten tým do mezinárodní Alpské ligy a hlavní trenér tam byl ten Čech, co byl dřív asistent a ten si mě zavolal zase zpět. A byli tam i další Češi. Třeba Radim Vrbata, za rok i Kamil Brabenec. To bylo fajn zahrát si s tady těma klukama, kteří prošli nároďákem. Bylo to super na ledě a jsou to dobří lidi.

Když se přesuneme k českým seniorským soutěžím, tak v roce 2014 jste ve druhé lize oblékal dres Břeclavi a poté hned Hodonína. V rozhovoru pro web SHK jste tenkrát řekl, že přestup mezi rivaly příliš neřešíte. Je to pravda, tedy že vám je jedno, jaký dres na sobě máte?

Určitě mi není jedno jaký dres oblékám. Byl to takový zvláštní pocit, když jsem přestoupil z Břeclavi do Hodonína a vracel jsem se sem na první zápas. Ale většinou se mi podařilo dát Lvům gól, tak to bylo fajn si proti klukům zahrát. Ale přestupy mezi rivaly se dějí i na vyšších úrovních, napadne mě třeba ve fotbale Sparta – Slavia a podobné jména, takže nějaký Hodonín – Břeclav asi nikoho netrápí.

Další angažmá bylo v Německu…

S tím týmem v Alpské lize jsme první rok hráli play-off, druhý rok už ale ne a bylo to nějakou dobu dopředu jasné, že se nedostaneme. Tak jsem chtěl nějakou změnu, zahrát si vyřazovaní boje. Dostal jsem nabídku z Německa. Byl to sice tým ze 4. ligy, ale na postup. Já chtěl zase něco vyhrát. Hrát o titul. Tak jsem nabídku přijal. Nakonec se nám to povedlo. Postoupili jsme do vyšší ligy a tak jsem zůstal i další rok. Tam už byla spousta Čechů s německými papíry, tak to bylo v něčem taky fajn.

Hokej je vaším zaměstnáním, kterým se živíte?

Ano, hokej je moje zaměstnání. Nic jiného nedělám a určitě bych to neměnil. Jsem za to rád. Prošel jsem díky tomu polovinu světa, poznal zajímavé lidi a jiné kultury. Když se řekne Itálie nebo Německo, je to kousek, ale žije se tam přeci jen trošku jinak. Není to jen víkend. Žiješ tam s těmi lidmi, slavíš s nimi svátky. Teď jsem třeba měl kanadské Vánoce. Kvůli covidu jsem se nemohl potkat s rodinou, a tak si mě k sobě na Vánoce vzali Kanaďani. Tak jsem měl kanadské Vánoce, což bylo zajimavé a pěkné.

Za svoji hokejovou kariéru jste procestoval svět. Která země na vás udělala největší dojem?

Procestoval jsem hodně zemí. Komplet Rusko, Maďarsko, Slovensko - tam jsem byl v Tatrách. To bylo krásné prostředí, které mi přirostlo k srdci. V Itálii ty hory a kultura byly ještě úplně o něčem jiném. Mám tam doteď spoustu kamarádů. Strávil jsem tam pět let, takže je to tam pro mě nejlepší, ať už vezmu povahu místních lidí nebo i jiné věci. Tým byl taky skvělý. Mám tam kluky, co určitě dojedou na svatbu, až budu mít. Prostě opravdu dobří kamarádi, se kterými jsem pořád v kontaktu.

A když se řekne „domov“, tak kde to teď nejvíc cítíte?

Určitě doma v Lednici. Tam mám domov a tam bych se chtěl jednou zpátky vrátit. A „druhý domov“ jestli to tak můžu nazvat, tak určitě v Itálii. Pět let je pět let.

Vloni vás zpočátku přípravné fáze mohli diváci vidět na ledě v břeclavském dresu. Poté jste odehrál dva zápasy za druholigový Hodonín a pak statistiky ukazují 21 zápasů v Itálii. V České republice se nižší hokejové soutěže nedohrály, jak jste to měl vy?

Jsem rád, že mi tady kluci a samozřejmě vedení dovolí trénovat. Tam sezóna začíná obvykle kolem půlky srpna nebo i později. Tak jsem rád, že můžu být tady na ledě už dřív. Poté jsem šel do Francie. Popravdě už když jsem tu nabídku bral, tak jsem tušil že to nebude úplně ono. I skrz Francouštinu a tak dál. Bydlel jsem navíc na předměstí Paříže. Jak bych to řekl kulantně… Bylo tam černo, hodně lidí, špína, vůbec se mi tam nelíbilo. Určitě jsou ve Francii hezké destinace, ale tato mezi ně prostě nepatřila. Pak mě děda onemocněl covidem, tak jsem si to všechno spočítal a vrátil se domů. Byl jsem bez práce, ale absolutně toho nelituju, pomohl jsem doma jak jsem mohl a pak přišly nové nabídky. Když jsem se vrátil tak jsem neměl kde hrát, tak jsem šel aspoň do Hodonína, který jsem měl kousek od domova, ale po dvou zápasech se tady všechny soutěže ukončily. Byl jsem tři čtyři měsíce bez hokeje, kdy jsem se jenom udržoval v rámci možností. No a pak jsem se vrátil zpátky do Itálie, kde se normálně hrálo všechno. Dvakrát do týdne test a jinak se normálně jelo.

Jaké máte vyhlídky do budoucna? V hokeji i životě.

Moc se nedívám do budoucna. To není můj styl. Samozřejmě něco v hlavě mám, na něčem pracuji. V hokejovém životě mám vyhlídky takové, že jsem podepsal smlouvu v Německu, kam s přítelkyní pojedu.

MICHAL MARTINČÍK