Jak si během chvíle znepřátelit celý stadion? Stačí málo. Třeba vyjet na led v pruhovaném dresu hokejového rozhodčího. Hned máte slušnou šanci. Tuto nepopulární cestu si dobrovolně zvolil Radim Slavka. Od loňska píská zápasy druhé hokejové ligy. „Překvapilo mě, že jsem byl nominovaný i na play-off," přiznává Břeclavan v rozhovoru pro Břeclavský deník.

Radime, práce rozhodčích na veřejnosti moc vysoko hodnocená není. Naopak jste často terčem kritiky a posměšků. Nabízí se otázka, co vás na této činnosti může vůbec bavit?

Hokejem jsem byl, jak se říká, odkojený. Tahle hra je u mne na prvním místě v žebříčku sportů, a když jsem s hokejem končil, rozhodl jsem se pro dráhu rozhodčího. Jako studentovi mi pískání pomáhalo nebýt finančně odkázaný jen na kapesné od rodičů. Teď beru pískání jako druh pohybu, a že jsem byl nasazený do druhé ligy, je vlastně takový bonus navíc. Vím, že rozhodčí není oblíbenou postavou, ať se jedná o kterýkoliv sport. Často říkám, že my rozhodčí jsme hromosvod emocí jak fanoušků, hráčů, tak i trenérů. Nad tohle je třeba se povznést. Většinou se na rozhodčí dívají jinak lidé, co si aspoň jednou vyzkoušeli, jaké to je rozhodovat nějaké utkání. Nejvíc nepřátelští jsou asi diváci v sousedním Hodoníně, kde je cítit velká nevraživost a zášť vůči každému, kdo je z Břeclavi. Sleduji ale, že stejné to má i kolega z Hodonína, když přijede pískat k nám do Břeclavi. V průběhu utkání se ale snažím koncentrovat na řízení hry, takže diváky vnímám minimálně.

Určitě ale přijdou i komické momenty, ne?

Jako rozhodčí jsem zažil spoustu úsměvných momentů, například když na mě při nástupu na led před zápasem diváci pokřikovali otázku, za který basketbalový tým jsem hrával. Měřím 165 centimetrů a jsem nejmenší sudí ve druhé lize. Stala se i komická situace, kdy za mnou v posledním kole základní části přijel hráč a dožadoval se obdržení osobního trestu do konce utkání, protože již jeden během sezony obdržel a chce se na play-off takzvaně vyčistit, aby nedostal stopku.

Pak jste ale řídil „památné" utkání Vsetína v Přerově…

To byla letos asi jediná nepříjemnost. V listopadu loňského roku jsem v Přerově musel ukončit utkání druhé ligy pro řádění vsetínských fanoušků již v patnácté minutě první třetiny. Po vhození několika dýmovnic nebylo na ledě vidět od jedné brány k druhé.

Na rozhodčí obecně je ale kladen velký tlak a za všech stran – ze stran médii, ale i hráčů a funkcionářů obou týmů. Jak se s tím vypořádáváte? Jste hodně kritizováni…

Dnes se téměř všechen sport točí kolem peněz a hokej není levná záležitost. Na trenéry a hráče je vyvíjený tlak z vedení, a ti tento tlak pak přenášejí na nás. Jsme školení, jak reagovat na tento tlak na předsezonních seminářích, a vlastně i v průběhu soutěže. Pokud je ale kritika oprávněná, je třeba si vzít ponaučení. Jedině nasbírané zkušenosti dokážou člověku pomáhat v těchto vypjatých situacích.

Typické je, když rozhodčí odpíská třeba centimetrový ofsajd, který byl sice malý, ale byl. Nicméně funkcionáři z lavičky to prostě zkusí, zakřičí… Jak tomu tlaku odolat?

Tohle k hokeji prostě patří, znám spoustu hráčů i funkcionářů, kteří ze sebe emoce potřebují vyventilovat. Potom se potkáte po zápase, kdy emoce opadnou, a klidně si s vámi povídají, jako by se nic nestalo.

Jak moc musíte mluvit během zápasu s hráči, kapitány a trenéry? Snažíte se debaty a diskuze omezit?

Je potřeba být diplomat a vycítit, kdy je dobré jet ke střídačce a komunikovat s trenéry. Taky záleží, jak se zrovna zápas vyvíjí. S hráči na ledě komunikuji hodně, hlavně s brankáři především v přerušené hře, před vhazováním v koncových pásmech. Během hry si pomáhám i tím, že na hráče volám, aby hráli čistě, pokud jdou do souboje. Je to o tom dát hráčům vědět, že je sleduji. Na seminářích máme i přednášky s psychologem, který působil jako rozhodčí a dokáže se vcítit do situací, které nás potkávají na ledě. Ty poté rozebíráme.

V televizi slýcháme z mikrofonů, jak se rozhodčí baví mezi sebou a s hráči. Také se tomu občas smějete?

Některým situacím je těžké se nezasmát, například když Petr Leška komentoval neuznaný gól, jež byl regulérní, ale po odpískání, tím, že potřebuje kanadské body. Hodně si snažím vzít z komunikace mezi rozhodčími a trenéry v nejvyšší soutěži. Některé tyto situace probíráme i na seminářích případně si vyměňujeme poznatky s ostatními rozhodčími.

Když sledujete hokej v televizi, díváte se na něj jako divák, sledujete pravidla a rozhodčí? Nebo takovou profesní deformací ještě netrpíte?

Na hokej se dívám většinou jako nezaujatý pozorovatel a samozřejmě sleduji práci svých kolegů, i když v televizi to není ono, protože často dochází k detailnějším záběrům na hráče a člověk ztrácí přehled o celkovém dění na hřišti a pohybu rozhodčích. Párkrát jsem se přistihl, že jsem při sledování hokeje s rodinou či přáteli vykřikl „faul" nebo „ofsajd". Nestává se mi to ale často.

Pískáte pravidelně druhou hokejovou ligu, což je zatím nejvyšší soutěž, kterou jste kdy pískal…?

Ano druhá liga je zatím má nejvyšší dosažená meta. Hodně mi pomohl zápas břeclavských Lvů v loňské sezoně, kdy na domácím ledě hostili Jindřichův Hradec a zranil se hlavní rozhodčí .V tu dobu jsem řídil jako hlavní rozhodčí jen krajský přebor mužů. Tehdy šlo o přímý souboj těchto mužstev k získání lepší pozice do play-off. Volal mi delegát tohoto utkání, jestli bych mohl přijet utkání dopískat. Utkání se dohrálo v poklidu, a já jsem dostal od delegáta vysoké hodnocení. I od známých, kteří byli v hledišti, jsem slyšel kladné ohlasy. Mám za sebou první sezonu v této soutěži, z mého pohledu dobrou, a k mému překvapení jsem byl nasazený i do play-off. Dvakrát jsem pískal čtvrtfinále a k tomu jedno semifinále.

Do vyšší soutěže byste se už podívat nechtěl?

Určitě by bylo zajímavé písknout si i první ligu. Otázka je, jak bych to zvládal skloubit s prací. Zatím nemám problémy s uvolněním se ze zaměstnání, abych mohl jet odřídit utkání. Ale nejbližší prvoligové stadiony jsou v Jihlavě a Olomouci, což je zase o něco dál než ve druhé lize. Při výběru rozhodčích pro danou soutěž hraje roli dost faktorů, mimo jiné i bydliště a Břeclav není geograficky dobře položené město jako například Brno.

Kromě funkce rozhodčího v hokeji hrajete také fotbal a máte jistě i další koníčky. Jak jde vše časově stíhat?

V létě se snažím udržet si kondici fotbalem. Jelikož mám doma tři děti, snažím se v době volna věnovat hlavně jim. V zimě většinu víkendů strávím na zimních stadionech, a tak vše ohledně dětí zůstává na partnerce a obdivuji ji, jak to bravurně zvládá. Je spousta aktivit, kterým bych se chtěl věnovat, ale bohužel nezbývá čas. Předtím jsem třeba trénoval nejmenší břeclavské hokejisty.

Je duben, hokejistům po pár týdnech volna už začíná letní příprava. Co dělají v tomto období rozhodčí?

Nevím jak ostatní, ale já se mám dostatek pohybu celý rok, nejen v průběhu sezony. Před každým ročníkem probíhají testy jak z pravidel, tak z i fyzické a bruslařské připravenosti, tudíž je poznat, kdo se v létě připravuje, a kdo přípravu ošidil.

Jaká je v Břeclavi situace s počtem rozhodčích? Často se omílá, že jich je málo…

V Břeclavi dost rozhodčích ubylo. Pamatuji, kdy nás bylo kolem dvanácti. Navíc jsme pískali všichni jen na krajské úrovni. Dnes nás je asi sedm, co máme licenci, ale já a Martin Maťašovský pískáme republikové soutěže, takže dost cestujeme na jiné stadiony. Další dva studují a ne každý víkend jsou v Břeclavi k dispozici. Jiní zase nemohou, protože jsou v práci. Potom nemá okresní komise na obsazení utkání dostatečný výběr a domácí utkání žákovských kategorií řídí v podstatě pořád stejní rozhodčí, což se nelíbí některým domácím funkcionářům a trenérům.

Kolik zápasů za víkend stihnete odpískat?

Nepískám jen o víkendu, dost soutěží se hraje také v týdnu. Když přičtu i zápasy amatérské ligy, dostanu se během základní části ke třem nebo čtyřem utkáním za týden. V play-off je to ještě o něco víc.

Kam jste se s rozhodcovským dresem letos nejdále podíval?

Z Břeclavi to je blízko snad jen do Hodonína. Nejdál to ale bylo asi do Žďáru nad Sázavou. Je nepsaná dohoda mezi kluby a řídícím orgánem soutěže, že se neposílají rozhodčí ze vzdálenosti větší jak 130 kilometrů, protože se pak zvyšují klubům náklady na cestovné, které vyplácejí sudím.

Jak se člověk vůbec může stát rozhodčím? Jak nalákat mladé lidi k pískání? Co musí umět a kam přijít?

V podstatě je potřeba jen chuť a čas. Rozhodčím se může stát i nebruslící jedinec. Vykonává ale jen funkci pomocných rozhodčích jako trestoměřič, zapisovatel nebo brankový rozhodčí. Na tyto posty je také třeba mít licenci. Základem dobrého rozhodčího je ale kvalitní bruslení, čehož by mohli využít hokejisté v dorosteneckém či juniorském věku, kdy u nich není výkonnostní předpoklad, že by se uplatnili v mužských kategoriích, a většina jich s hokejem úplně skončí. Takto mohou u hokeje zůstat alespoň jako sudí. Největším lákadlem pro ty, kteří se chtějí stát rozhodčím, je bezesporu příjem financí. Spousty rozhodčích, co znám, si v době studií tímto způsobem přivydělávali. Každý, kdo by chtěl rozšířit naše řady je vřele vítaný. Pomůžeme mu k úspěšnému složení zkoušek z pravidel hokeje.