Ve středu večer si naposledy odemkl dveře do své kabiny, sbalil si brusle a po společné večeři s celým týmem odjel domů. Už za měsíc a půl ale pravděpodobně přijede hlavní trenér břeclavských hokejistů Michal Konečný znovu, aby začal neoblíbenou letní přípravu.

Máte za sebou třetí kompletní sezónu s áčkem Lvů v řadě. To není u hokejového trenéra moc obvyklé. Uvědomujete si to?

Teď už jo (smích). Trošku se tomu i divím, když si vezmu, co se tu za ty tři roky stalo. První sezóna se paradoxně rozjela nejlépe, ten kádr byl hodně kvalitní, hráli jsme dobře a bylo to dané i penězi na kvalitní hráče. Bohužel, dopadla, jak dopadla. Od listopadu jsme byli bez peněz a od ledna i bez tréninků. Potom nastaly velké manévry, sami jsme dlouho nevěděli, na čem jsme. Musím za poslední dvě sezóny poděkovat panu Vašíčkovi a Bartošovi, bez kterých by tu ten hokej vůbec nebyl. Patří jim velký dík i proto, že nám dokázali vytvořit skvělé dvě poslední sezóny, ve kterých to v mužstvu i ve vedení klapalo, a neměl jsem ani důvod v Břeclavi končit.

Na rovinu, teď po sezóně už můžete prozradit, že jste měl uprostřed ročníku nabídky z vyšší soutěže, ale neodešel jste od rozdělané práce…

Ano, bylo to tak. Ale já tu mám rozdělanou práci prakticky neustále, protože jsme závislí na mladých hráčích, kteří se u nás každý rok točí kolem naší osy mužstva. Ten koloběh neskončí. A pokud se majitel klubu nerozhodne to tu zabalit, budu tu i dál.

Přesto jste v letošní sezoně zažil s klubem lepší i horší časy. Kdy bylo nejhůř?

Asi po třináctém kole, kdy jsme prohráli šest ze sedmi zápasů, z toho čtyři doma. Po prohře s Kolínem už jsem byl fakt bezradný a říkal jsem si, že skončím. Po zápase jsem seděl v kabině a nevěděl, jak týmu pomoct, jaký impuls klukům ještě dát. Ale to bylo v emocích, druhý den se člověk zamyslí, nechá si to projít hlavou a rázem to šlo.

Změnil jste kapitána, vrátil jste formace k sobě a vedle sebe postavil na střídačku Petra Žurka? Byl to správný lék?

No jasně, chvilku to sice trvalo, ale pak se tým zvedl, začal šlapat. Když se na to podívám zpětně, nebyla to špatná rozhodnutí. Petr Jurča se ukázal být správným lídrem kabiny, dokázal si vzít slovo. Stejně jako Petr Žurek, ať už ve výstroji nebo vedle mě na střídačce, mužstvu dokázal něco předat. Má už něco odchytané, je místní a ve druhé lize má jméno. Hráči ho berou.

Čím ti asistent pomáhá nejvíc?

Na střídačce stihnu celý zápas odkoučovat, o to nejde. Ale je super, že si Žuffa (Žurek – pozn. red.) vezme na starost třeba obránce a já nemusím obcházet celou střídačku, i když to mám v povaze. Je schopný jim také radit. Vedl samozřejmě i několik tréninků, a já se zase na ten trénink můžu podívat jiným pohledem. Je to každopádně výhoda. Mám víc času si to srovnat v hlavě.

Sezonu jste zakončili s výrazně aktivním skóre, což se Lvům v minulosti vůbec nestávalo. Čím to, že byl tým tak mladý a produktivní?

Já jsem nikdy neuměl bránit, ani jako hráč. Od začátku jsem věděl, že budeme hrát ofenzivní hokej a ze začátku i mne naše produktivita překvapovala. Nakonec jsme měli po Hodonínu a Žďáru třetí nejproduktivnější útok. Přesto jsme skončili až sedmí, což je paradoxní. Chyběly nám zbytečně ztracené body z úvodu sezóny. Ale je dobré, že i když se polovina mužstva obměnila, mladí hráči se rychle dokázali aklimatizovat na dospělý hokej, šli zápas od zápasu nahoru, začali si věřit. A branky stříleli jak útočníci, tak i obránci.

Jediný Hodonín se vám nepovedlo v sezoně porazit, ostatní celky jste minimálně jednou zdolali. I to je ukazatel slušné formy…

To ano, a myslím, že sezona mohla být mnohem úspěšnější, kdyby se podařilo tým doplnit ještě minimálně jedním útočníkem nebo obráncem s extraligovými zkušenostmi, který by šel ostatním příkladem, dal týmu řád, a třeba v rozhodujících chvílích a v zápasech play-off vzal zodpovědnost na sebe. Od Vánoc jsme doma neprohráli zápas, když pominu Hodonín, diváky musel náš hokej bavit. Vyhýbala se nám také zranění klíčových hráčů a obránci celou sezónu odehráli prakticky ve stejném složení. I to nakonec vyústilo ve fakt, že to byla nejdelší druholigová sezóna Břeclavi v historii.

Když jsme u toho, v sezoně jste odehráli šestatřicet utkání plus pět zápasů play-off. Loni jich bylo ještě o něco víc, přesto tehdy skončila sezóna o měsíc dříve. Co říkáte na časté volné středy?

Pro naše mladé mužstvo to bylo spíš kontraproduktivní. Nám vyhovovalo, když se hrálo pravidelně středa-sobota. Jak tam ale byla týdenní i delší pauza, hned bylo na našem výkonu znát, že to není ideální. Ale je jasné, že pro týmy jako Pelhřimov nebo Jindřichův Hradec, kde měli hodně třicátníků, to byla výhoda. Stihli si odpočinout.

Co se vám honilo hlavou v momentě, kdy skončilo rozhodující páté utkání s Technikou?

Byl jsem v tu chvíli neskutečně zklamaný. Stejně jako hráči. Věřil jsem, že to zvládneme. Po zápase jsem klukům poděkoval, že mi bylo ctí s nimi pracovat. Doufám, že s většinou z nich budu potkávat i v příští sezóně. To zdravé jádro tu máme.

Už přemýšlíte nad příštím ročníkem u Lvů?

To záleží hlavně na majiteli klubu, jestli to tu bude dál chtít táhnout. Já bych byl rád, kdyby i to město pochopilo, že majitel klubu není žádný hochštapler z Brna, který odsud přišel vytáhnout peníze. Ba naopak, on sem své peníze lije. Město by nám po téhle stránce mohlo mnohem víc pomoct. Pokud se ale nic zásadního nezmění, chtěl bych stávající tým udržet pohromadě a zase ho vhodně doplnit pár mladými hráči z juniorky Komety. Na hráče z dálky prostě nejsou peníze.

Máte alespoň představu, kdy začne letní příprava?

Měla by začít klasicky na začátku května.

Co tedy budete dělat v tom měsíci a půl volna?

Budu se víc věnovat synovi. Pojedeme s nimi na několik hokejových turnajů, takže od ledu se ani moc nevzdálím. Když jsem teď byl s kapitánem Petrem Jurčou na semifinálovém zápase Techniky se Žďárem, tak mi to přišlo strašně líto, že jsme už skončili. Svrběly nás ruce.