Již potřetí se na konci hokejové sezony konal zápas hráčů druholigového áčka Břeclavi proti svým fanouškům. Poté, co se oba „týmy" v létě utkaly ve fotbale, na konci zimy jde o zápolení přímo na ledě. Tedy tam, kde se fanoušci se svými oblíbenci více než půl roku týden co týden setkávali. Výsledek? Pro fanoušky cenná remíza.

Je pátek večer, hokejisté mají před sebou už jen očekávaný zápas a společnou večeři. Nepovedená sezona je zapomenutá, hráči jsou ve velmi dobré náladě, fanoušci jsou zase bojovně naladění. Alespoň ti, kteří se účastní poprvé. Ti zkušenější tuší, že to nebude obyčejný zápas, a že si na puk příliš často nesáhnou. To jim ovšem náladu nemůže zkazit.

Čtyři formace? Uff…

Přicházím na stadion mezi prvními. Netuším, kolik odvážných bruslících spoluhráčů se na zimním stadionu sejde. Doufám, že nás bude alespoň patnáct. Mé obavy jsou ale tentokrát plané. Postupně se nás sejde v kabině asi dvacet, od desetiletých žáků až po padesátníky. „Hurá, máme čtyři útoky," říkám si v duchu.

Hokejová výstroj na takový zápas není potřeba, hraje se bezkontaktně, puk se nezvedá. Od hokejistů si tedy půjčuji jen helmu a hokejku, své staré Passvilance totiž nevěřím, že by ustála tvrdší kontakt s pukem. Pak už navléknout jen fanouškovský dres s mým jménem, zimní rukavice a jde se na věc.

Po krátkém rozbruslení, na kterém bylo poznat, že je nás víc, než hráčů, jsem se na střídačce chtěli rozdělit na čtyři formace. V nastalém chaosu jsme ovšem ustoupili k tomu rozdělit se alespoň na obránce a útočníky. To se jakž takž daří. Ovšem i tak se v jistých momentech objeví ve žlutém dresu fanoušků šest bruslařů. Občas i sedm. Nikdo to ovšem neřeší, stejně to není na hře jakkoliv poznat.

Hokejisté, kteří hrají na čtvrt plynu, si i tak přihrávají přesně na jeden dotek a zamykají nás v obranném pásmu. Jen díky brankáři, kterého jsme si těsně před zápasem vypůjčili z kabiny mladšího dorostu Lvů, stále udržujeme těsné vedení. A právě jemu patří obdivné pískání i potlesk asi dvacítky přihlížejících diváků.

Jen občas ujedou fanoušci do brejků. Hokejisté se nesnaží je bránit. A tak se dostáváme do vedení 2:0. V jednom momentě si fanoušci vypracují dokonce slibné vedení 6:3. „Pískej konec," ozývá se ze střídačky fanklubu. Ovšem rozhodčí v tomto zápasu nefigurují. Nikomu to nevadí.

Jenže síly docházejí a nejen mě. Už chápu, proč hokejisté střídají klidně co půl minuty. Já z pozice obránce se dopředu neženu, hlídám si kroužící útočníky. Ovšem při zámku v obranném pásmu a krátkým sprintům proti nahrávajícím si hokejistům, spotřebuju energie víc než dost.

Nefalšovaná radost

Snad jen dvakrát se mi podaří ukořistit puk. Jednou z toho se mi podaří vyslat do úniku mladého spoluhráče, jenž dává gól. Ruce mi vystřelují nahoru. Má první asistence. A jediná, nutno dodat. Na mou obranu jsem byl ale jen u jednoho inkasovaného gólu. Spíš náhoda a umění brankáře, než záměr.

Hokejisté nakonec zápas zcela otočili na 6:7, většina mých spoluhráčů se totiž na bránění zcela vykašlala. Nejednou se stalo, že jeli čtyři hokejisté sami na brankáře. Ovšem vrchní „palič šancí" Roman Průdek v zakončení téměř vždy selhal.

Naopak brankářská jednička Lvů Michal Šurý, který nastoupil tentokrát v poli v hráčské výstroji, nám dal minimálně dva góly. „Tebe je v té brance škoda," křičím na něj.

Nakonec těsně před koncem srovnáváme alespoň na 8:8 a zápas končí. Naštěstí. Následuje už jen několik domluvených šarvátek, společný pokřik a týmové focení.

Obě strany jsou spokojené, hlavně malí fanoušci získali cennou vzpomínku. Pobavili si ovšem i dospělí. Nikdo se nezranil, mé brýle jsou celé.

Tak na shledanou za dva měsíce, na začátku letní přípravy.