V době přípravy reprezentace japonských dívek v Břeclavi před mistrovstvím světa vás lidé mohli pravidelně vidět na ledě. Jak se to seběhlo?

Volal mi český delegát dívčího japonského národního týmu do osmnácti let, který s nimi trávil v Břeclavi jen tři dny. Dostal na mě kontakt, že trénuju v Břeclavi brankáře, zavolal mi, jestli bych nechtěl trénovat japonské brankářky na celém soustředění v Břeclavi, že v té kategorii nemají speciálního trenéra pro brankářky. Tak jsem na to okamžitě kývnul, bral jsem to jako výzvu a získání nových zkušeností. Druhý den už jsem s nimi byl na ledě.

Čím vás zaúkolovali? Jak často jste s nimi chodil trénovat?

Na ledě jsem s nima byl dva dny, a to dvakrát denně. Jeden den se mě trenéři zeptali, jestli by holky nemohly zajít i na brankářský trénink Lvíčat. Nebyl problém to domluvit. Holky z toho byly nadšené, v životě nic takového nezažily a odnesly si spoustu pozitivních dojmů. Mým úkolem bylo to, abych holkám pomohl v situacích, ve kterých si neví rady. Dále abych jim vysvětlil a poradil, co můžou udělat jinak. Když celý tým bruslí, aby jen nestály a byly také v pohybu.

Jak jste se s japonskými brankářkami dorozumíval?

Jelikož holky neuměly moc anglicky, tak jsem se s nima dorozumíval přes překladatele, který je týmovým fyzioterapeutem nebo pomáhá trenérům.

Odlišuje se nějak tréninková příprava japonských dívek od přípravy břeclavských brankářů?

Odlišuje, a to celkem dost. V Břeclavi pracuji s brankáři celou sezonu, kdežto tady je to krátkodobá spolupráce. Holky dělaly cvičení, které jsem v životě neviděl. Ale zaujalo mě to. Hodně trénovaly obrannou hru a bruslení, z toho pak vycházely i na mistrovství světa. Střídat třeba chodily pravidelně po třiceti vteřinách.

Jde vůbec porovnat herní výkonnost japonských brankářek s jejich chlapeckými protějšky?

Porovnávat holky s kluky je obtížné. Holky jsou slabší, mají slabší střely, hra je pomalejší. Tím pádem jsou i holky v brance pomalejší. Ale na svou úroveň jsou to kvalitní brankářky. Sbíraly pochvaly od všech trenérů na turnaji.

Vaše mise měla v Břeclavi skončit, ale nakonec jste odjel s Japonkami i do Maďarska na samotné mistrovství. Byl o vás dál zájem?

V Hodoníně jsem se byl podívat na přípravný zápas Japonek proti Češkám (3:5) a po zápase se mě trenéři zeptali, jestli nechci jet s nimi i na šampionát. Má odpověď zněla, že pokud budu mít čas, tak určitě pojedu. Zařídil jsem se podle toho v klubu, Japonci mi poslali adresu hotelu v Budapešti, nastoupil jsem na vlak a večer už jsem se připojil k týmu.

Co jste dostal v dějišti šampionátu na starosti?

Mezi mé úkoly patřilo sledování brankářů hostujícího týmu při rozbruslení, popřípadě zjištění nějakých slabin, sledování postoje, provádění zákroků a pohybu v brankovišti. Před zápasem byl můj úkol určit brankářku, která nastoupí do zápasu. Ovšem po konzultaci s trenéry. Během zápasů bylo mým úkolem pozorně sledovat brankářku a popřípadě jí o přestávce něco vytknout, pochválit. V den zápasu jsem s nimi probíral situace u videa.

Bydlíš přímo s ostatními japonskými trenéry?

Bydlím ve stejném hotelu jako Japonky, ale každý trenér má svůj vlastní pokoj. Každý večer jsme se ale scházeli na pokoji hlavního trenéra na poradu. S komunikací není problém, Japonci jsou velmi přátelští lidé.

Jak se dařilo Japonkám na turnaji?

Tým prohrál všechna tři svá utkání ve skupině, ale dvě z nich byla hodně vyrovnaná, a to proti Češkám a Finkám. První utkání s Kanadou jsem viděl pouze při videorozboru. Kanada jasně a hladce zvítězila, měla 69 střel na branku. S Kanadou a Spojenými státy se na mistrovství nemůže nikdo srovnávat. Pouze pro zajímavost, v utkání Maďarsko – Spojené státy zvítězil tým Spojených států 7:0 a v poměru střel zvítězil 79:5. Ale byli jsme velmi blízko čtvrtfinálových bojů. Holky to oplakaly, ale za chvíli už byly zase v normálu, usměvavé a přátelské. Jejich zvláštní mentalita jim nedovolila dlouho se trápit prohrou. Proti Maďarsku v zápase o záchranu nakonec holky vyhrály 6:0 a udržely se mezi elitou.

Jakých dalších nezvyklých postřehů jste si všiml u japonských dívek?

Všiml jsem si spousty maličkostí. Každé ráno před snídaní měly desetiminutové protažení, dokonce i trenéři se šli rozcvičit. Po jídle nikdo neopustil stůl dříve, než všichni dojedli. Po každé společné akci si stoupli všichni do kruhu, dvakrát tleskli, na ledě zase dvakrát udeřili hokejkami o led. Po rozbruslení, každé třetině i na konci zápasu se holky uklonily oběma tribunám. Bez toho neopustily led. Pokud Japonky někdo fauloval a rozhodčí to nepískl, nikdo se nerozčiloval. Žádný křik. Zvláštní mi také přišlo, že všechny týmy po vyhraném utkání zpívaly hymnu, jen Japonky ne.

Jako první břeclavský trenér působíte v roli reprezentačního trenéra, byť u hokejového týmu z poněkud exotické země a navíc u dívek. Jaký je to pocit?

Pocit je to fantastický. Nic takového jsem ještě nezažil. Atmosféra a vše, co k šampionátu patřilo, bylo super. Když stojíte na střídačce národního týmu, a to v jakékoli roli, tak je to prostě něco neuvěřitelného.

Je to pro vás do budoucna motivace věnovat se trenérské profesi?

Ano, určitě je to pro mě motivace, ale také jsou to zkušenosti, které se můžou v budoucnu hodit při vykonávání trenérské profese třeba v Břeclavi.

Je pravda, že vás Japonsko oslovilo, abyste působil v roli trenéra brankařů i pro nadcházející mistrovství světa hráčů do 18 let?

Ano, volal mi kanadský trenér japonského národního mužstva kluků do osmnácti let a říkal, že pokud budu mít zájem, chuť a čas, tak že můžu klidně jet s nimi. Šampionát je teď v dubnu a opět v Maďarsku. Jel bych moc rád, ale bohužel jsem čerstvě obdržel nabídku zkusit gólmanské angažmá v běloruské extralize. Termíny se překrývají, takže jdu zkusit štěstí ještě jako hráč. Ale s japonskými trenéry mám dobré vztahy a jsem s nimi v kontaktu, takže je reálná možnost, že bych jel na mistrovství příští rok. Pokud bude zájem a osloví mě, budu rád a pojedu.

JAKUB KLIMOVIČ
MARTIN DANEŠ