Legenda má pět titulů. Pohár za výhru jsme si nikdy nepotěžkali, říká Meixner

Letošní bujaré veselí hráčů i fanoušků po zisku dvanáctého triumfu pohltilo i sedmasedmdesátiletou legendu, která nasbírala pět prvenství, poslední před 51 lety. „Nikdy jsem si nemyslel, že nadšení lidí zajde tak daleko," svěřuje se Meixner.

Vybavíte si ještě své bezprostřední pocity po vítězství Komety v letošním finále nad Libercem?

S ostatními staršími hráči jsme to prožívali spíš vnitřně, už nemáme věk na to, abychom skákali dva metry vysoko a mávali šálou. Dostal jsem nespočet zpráv od různých lidí, odpovídal jsem, že děkuju, ale že my staří jsme nehráli. (smích) Manželka mi při finále také psala, abychom se na tribuně usmívali a netvářili se jako na pohřbu. Paní Kokšová (manželka bývalého hokejisty Milana Kokše pozn. red.) pak ale stejně prohlásila, že jsme tam seděli jako ústřední výbor KSČ. Robertu Zárubovi (komentátor České televize) jsem říkal, že až příště budou vysílat finále, budeme se usmívat celých šedesát minut.

Jaký dojem na vás udělaly oslavy na Zelném trhu a jízda hráčů v autobuse s otevřenou střechou?

Zelňák byl neuvěřitelný. Nikdy jsem si nemyslel, že nadšení lidí zajde tak daleko. Líbilo se mi, když Marek Čiliak (brankář Komety) objal Vláďu Nadrchala (bývalý brankář Komety) a vlepil mu pusu. Ocenil ho, protože ho dřív vedl jako trenér gólmanů. Byla to hlavně oslava hráčů, my byli spíš kulisa. Občas tomu říkám šaškárny, ale je jiná doba. Kdybychom něco takového předváděli my před lidmi v kloboucích, ťukali by si na čelo. Doba je jiná, je to dobře, lidé se hokejem baví a užívají si ho.

Zdroj: DENÍK/Attila Racek

Vladimír Nadrchal při oslavách titulu Komety. Foto: Deník/Attila Racek

Přišlo vám líto, že podobné velkolepé oslavy vás ve vaší mistrovské éře minuly?

O titulu jsme tehdy rozhodli třeba několik kol před koncem ligy, nikdo už nám negratuloval, medaile nám přišly poštou na sekretariát a kdo chtěl, vyzvedl si je. Že by na nás po návratu do Brna čekal uvítací výbor, to ne. Lidi výhry brali i dost samozřejmě, měli jsme jedenáct titulů skoro v řadě.

Nynější mistři mají možnost s pohárem strávit i nějaký čas, vzít jej třeba mezi rodinu. Měli jste také takovou možnost?

Ne. Poháry asi přišly, ale nikdy jsme je neviděli, navíc se jich hrozně moc poztrácelo, teď se pracně hledají. Nepamatuju si, že bychom si pohár někdy potěžkali, prohlédli si ho. Po sezoně jsme měli pravidelně společnou večeři s vedením klubu a tím vše skončilo, žádné radovánky nebyly. Vítězné doutníky a vousy v play-off, to už vůbec ne. Bohužel, nebo bohudík, jak se to vezme.

Jak vypadal tehdejší zájem médií o mistry?

Individuality se nenosily, všechno zaštiťoval kolektiv. Měli jsme přitom plejádu superhvězd Bubník, Danda, Pantůček, Vaněk, Černý, Potsch, Nadrchal. Jednou za rok s někým udělali rozhovor. V novinách tehdy byl sport na jedné stránce, nebo jen na polovině. Ve srovnání s dneškem je to sto a jedna.

Kapitán Čermák pokračuje v Kometě, vrací se také obránce Dujsík

Umíte si představit, že dáváte rozhovor do televize ihned po odehrané třetině?

(Rozesměje se) Vůbec ne. Není to jednoduché pro redaktora ani hráče. Hokejista je rozpumpovaný a je těžké pronést kloudnou myšlenku. Český národ hře rozumí, takže si hned řekne, že mele blbosti. Za nás nebyly ani žádné tiskové konference.

Práci sportovního novináře jste si ostatně po skončení kariéry také vyzkoušel…

Bylo to úplně jiné. Plížil jsem se autem za Kometou do Litvínova jen s blokem, v noci jsem se vrátil do Brna, šel jsem na mašině datlovat čtyřicet řádků a pak je strčil do tiskárny. Redaktoři po zápasech rychle klusali psát nebo z kabinek telefonovali do redakcí, kde děvčata texty přepisovala. Sem tam se objevily i blbosti, protože o tom nic nevěděly. (smích) Na rozhovory s hráči po zápase už nebyl čas.

Uvítal byste ve své době větší publicitu?

Nevím, jestli z toho současní hráči mají radost. Tehdy se říkalo, že je jedno, jak se píše, hlavně ať se píše. I negativní reakce byla nějaká reklama, což funguje i dnes. Hráči berou publicitu jako součást sportu, nenosí se, že by odmítali komunikovat s tiskem. Přistupují k tomu profesionálně. V naší době nic takového nebylo, nedokážu popsat, zda by nám rozhovory dělaly radost. Možná ano. (úsměv)

Co byste vlastně ze současného hokejového prostředí uvítal ve své hráčské době?

Jistě nynější podmínky. Nemyslím peněžní, ale pro sport obecně kvalitní výstroj, zázemí. Kometa má krásnou kabinu, odpočívárnu, posilovnu, maséra. První generace maséra vůbec nezažila. Měli jsme hospodáře, který vydával hokejky, vedoucího družstva a trenéra, to bylo všechno. Bylo by prima mít větší štáb lidí.

Zdroj: Deník / Racek AttilaCo doprava k zápasům?

Nebyla žádná dálnice, do Litvínova nebo Plzně jsme pořádali třídenní zájezdy. V Praze jsme vylezli z vlaku, dali pytle na ramena a pochodovali do hotelu Paříž. To mně po letech říkala sestra Jana Kodeše (bývalý tenista), když jsme se potkali na srazu veteránů. Vzpomněla si, jak nás tehdy potkala a viděla superhvězdy Bubníka s Dandou kráčet s pytli na zádech. Jednou jsme cestovali do Innsbrucku, sněžilo, jeli jsme za pluhem den napřed a cesta stejně trvala strašně dlouho. Je úsměvné, když si na to člověk vzpomene.

Měli pro vás fanoušci na stadionech připravené nějaké chorály?

V Brně povzbuzovali, Kometa do toho, tleskali, ale chorea nebyla. Fanděním byla pověstná Plzeň, tamní diváci měli svoje průpovídky, tribuny proti sobě si něco říkaly. Když na Spartě otevřeli novou halu pro dvacet tisíc lidí, půlka v ní fandila Kometě, protože v Praze žilo a pracovalo hodně lidí z Brna. To byla ale výjimka, vlaky fanoušků se za námi na venkovní zápasy nevypravovaly.

Žadonil u vás někdo ze známých o vstupenky na domácí duely za Lužánkami?

Bylo věčně vyprodané, jako hráči jsme dostávali před sezonou dvě permanentky a mohli si přikoupit ještě další lístky. Jinak ale bylo plno, na permanentky stávali lidé dlouhé fronty. Lístky po mně nikdo nechtěl, spíš si třeba bývalí spolužáci mysleli, že je protáhnu zadarmo. (úsměv) Stadiony byly plné, hrálo se v tradičních hokejových městech. Drsné to bývalo v Košicích, nebylo tam plexisklo, ale jen sítě a brankář Vláďa Nadrchal byl vždycky celý poplivaný od lidí za mantinelem. Byli to barbaři, žádná sranda.

První české stadiony asi nabízely oproti současné době víc dnes nepředstavitelných věcí…

Legraci jsme si užili v Jihlavě, kde jsem byl na vojně. Byla tam společná sprcha pro obě kabiny, takže po zápase do ní vlétly oba mančafty, už tam jsme všechno hned rozebírali. Nepamatuji si, že by tam vznikl nějaký konflikt, nikdy nám nemuseli říkat, že napřed půjdou domácí a pak hosté. (smích)

Nesla v sobě vaše doba kus hokejové romantiky?

Bylo to krásné, strašně rádi vytáhneme podobné historky, když máme sraz bývalých hráčů. Užívali jsme si něco jiného. Dneska si hráči nasadí sluchátka, my jsme pořád něco rozebírali, hádali se o zápasech, mastili karty.

Měli jste k sobě blízko i díky tomu, že většina z vás pocházela přímo z Brna?

Jsem stará generace, rodilý Brňák, takže jsem tady hrál rád. V Jihlavě, kde jsem byl na vojně, mně Jarda Pittner (tehdejší trenér) nabízel, jestli nechci zůstat. Odpověděl jsem mu, že Kometa mě chce zpátky a že do Brna půjdu klidně pěšky. Na to mi řekl, že my Brňáci jsme hrozní. Jsme patrioti. I když také jsme nebyli všichni přímo z Brna, Broňa Danda pocházel z Pardubic, ale přišel na vojnu a už tu zůstal. Ze spousty hráčů se Brňáci stali, přišli sem a jsou zde dodnes.

Jsou vám bližší právě klubisté, kterých v současném sportu výrazně ubývá?

Bylo by mi bližší, kdyby v letošní mistrovské Kometě byla třeba půlka mančaftu z Brna. Ovšem ukázalo se, že to není rozhodující. V týmu se objevili hráči ze všech koutů republiky, Slovenska, přesto si šel nesmlouvavě a tvrdě za titulem. Je to možná už trochu staromilství, nyní hokej funguje jinak. V naší době se nepřestupovalo, jen se souhlasem klubu. A když ten se šprajcl, hráč klidně rok nehrál.

Pro současný hokej je také charakteristické, že žádný klub neudrží dlouhodobou nadvládu jako právě Kometa v minulém století. Několik titulů v řadě uhrál v domácí extralize naposledy v devadesátých letech Vsetín.

Tam tekly hrozné peníze, přivedli všechny hráče, na které si ukázali. Zubíka (šéf klubu) nakonec zavřeli. Bylo to trochu postavené na hlavu. Navíc pokazili trh, protože všichni věděli, kolik hráči Vsetína berou a ve svých klubech chtěli také takové peníze. Utěšuje mě, že jedenáct titulů, které má šestice brněnských hráčů, už nikdy nikdo neudělá. Tím, jak hráči cirkulují, už to není reálné. Tito borci jsou zlatá kapitola.