S přístupem k sexu se měnil i pohled na ženy. Zatímco středověcí církevní otcové tvrdili, že žena je z morálního hlediska vždy vinna necudností, na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. (vládl od roku 1643 do roku 1715) už patřila dámská koketnost k dobové módě.

Poměry byly odvázanější

Oficiální milenkou Ludvíka XIV. se tak třeba stala v letech 1667 až 1679 francouzská šlechtična Françoise de Rochechouart, markýza de Montespan, známá jako Madame de Montespan. Obklopila se přepychem a vytvořila kolem sebe skvělý dvůr. Králi porodila celkem sedm dětí, jež sice nebyly uznány jako součást královské rodiny, panovník jim to ale vynahradil vysokými šlechtickými tituly, jimiž legitimizoval jejich původ.

Dobré postavení nemanželských dětí už nebylo za renesance zdaleka tak vzácné jako dříve. Možná na to měly vliv morové epidemie, které vyhladily velký počet obyvatel, jež prostě bylo třeba nahradit, v každém případě se v 16. a 17. století nemanželské děti prosazovaly proti minulosti výrazně lépe. Nemanželského původu byly například i takové legendy světové kultury a vědy jako Leonardo da Vinci nebo Giovanni Boccaccio.

Vzniká pornografie, jak ji známe

Umělci začali častěji zobrazovat nahé lidské tělo, přičemž nahé se nechávaly portrétovat i vlivné a bohaté ženy. V literatuře i malířství se objevily nejen erotické motivy, ale i pornografie. Ženy i milenci byli zobrazováni jako sexuálně nenasytní.

Příkladem je dílo italského spisovatele a dramatika Pietra Aretina, který napsal sbírku 29 pornografických sonetů Sonetti Lussuriosi (Smyslné sonety), k níž nakreslil Giulio Romano sérii působivých, ovšem opět pornografických kreseb. Sbírka vyšla později pod názvem I Modi (doslova Způsoby, ve smyslu sexuální polohy. V češtině je kniha známá coby Rozkošnické sonety božského Pietra Aretina, pozn. red.). Aretino je dnes považován za zakladatele moderní pornografické literatury.

Příběh české náruživky

I na českém území přibývalo žen, jež se vymykaly někdejším středověkým ideálům cudnosti a podřízenosti mužům. Byl to třeba případ Elišky Kateřiny Smiřické.
Eliška Kateřina, příslušnice významného českého šlechtického rodu s královskými ambicemi, se začátkem 17. století intimně stýkala s kovářem Jiříkem Wagnerem. Její vlastní rodina ji za to na 11 let uvěznila na Hrubé Skále a hradě Kumburk a následně ji připravila o všechna dědická práva.

Celá aféra Elišky Kateřiny Smiřické začala na zámku v Kostelci nad Černými lesy, který byl hlavním sídlem rodu Smiřických i centrem jejich panství. Eliška se zde ve svých 17 letech zamilovala do poddaného, panského kováře Jiříka Wagnera a navázala s ním intimní vztah. Patrně nebyl prvním ani jediným, o koho se pokoušela. Jejímu naléhání údajně dlouho odolával, protože věděl, co mu za případnou aféru s příslušnicí šlechtického stavu hrozí, nakonec ale jejímu nátlaku podlehl.

Jak probíhaly jejich důvěrné styky, víme dnes z jejich pozdějších podrobných výpovědí, znějících rovněž jako pornografie. Například zmíněný kovář uvedl: „Ona jest mně vždycky objímala, jazyk svůj do oust mých strkala. Někdy jsme se převrhli spolu na zem, někdy jest ona, Eliška Kateřina šlechtična, byla svrchu na mně, někdy já na ní. Ale já jsem ji vždycky šetřil a nechtěl jsem skutku činiti, jakž náleží. Jedno jak jest ona sama svou rukou dělala, tak jsem ji nechal, a maje několikrát s ní činiti, však nikdy semeno mužské do života sem pustiti nesměl, nýbrž když k tomu přicházelo, hned jsem tak nechal, obávaje se, aby z toho něco nebylo, aby ona obtěžkána nebyla…

Po čase se Eliščiny vzkazy Jiříkovi dostaly do rukou její matky Hedviky z Házmburku, která dala Elišku uvěznit nejdříve do sklepení na Hrubé Skále, později na hrad Kumburk. Eliščina internace se protáhla na plných 11 let. Až roku 1619 se objevil rytíř Ota Jindřich z Vartemberka, jenž ji z Kumburku vysvobodil a následně pojal za manželku.

Po svatbě se usídlila na zámku v Jičíně, ten měl však připadnout její sestře Markétě Salomeně jako dědictví po bratrovi. Eliška se ho nechtěla vzdát. V roce 1620 proto dorazili do Jičína královští komisaři, aby jí majetek Smiřických jménem krále zabavili. Eliška se chtěla nejdříve bránit s pomocí najatých žoldáků, jenže ti před královskými komisaři ve většině utekli. Mladá šlechtična se nakonec se zbylými muži uchýlila do zámeckého sklepa, kde bylo víno a také uskladněný střelný prach. Ten se, ať už náhodou, či něčím úmyslem, vznítil a vyvolal výbuch, při němž byl jičínský zámek zničen. Zahynulo na 40 lidí včetně Elišky.

Její příběh dodnes připomíná kramářská píseň, známá ze Stroupežnického hry Naši furianti: „Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína, a v tom zámku jest ovčáček, měl překrásnýho syna. A v tom zámku žila panna, ta ovčáčka milovala, psala jemu v tajnosti, srdce plný milosti."