Jak jsem již psala, v centrálním Tokiu žije na rozloze 2187,08 km² dvanáct a půl milionu obyvatel, což je asi deset procent japonské populace. Jelikož už zde není v podstatě více místa, kam by se Tokio mohlo dále rozpínat, nezbývá než hnát budovy do výšky. Tak tady vedle pozůstatků staré zástavby stojí výškové budovy, téměř mrakodrapy, se spoustou balkónků. Ke každému patří jeden byteček.


Používání zdrobnělin je zde na pravém místě, byty jsou zde malé, maličké. V Čechách jsme obývali byt o rozloze osmašedesát metrů čtverečních a byl nám tak akorát. Zde bydlíme čtvrtý měsíc v bytě o rozloze šestadvacet metrů čtverečních, včetně koupelny a záchodu. Okomentovala bych to slovy, že jsme si teď mnohem blíže. Náš minulý byt na tom nebyl lépe, měl něco přes třicet metrů čtverečních. Zato náš budoucí byt bude mít i prostor k tanci – čtyřicet metrů čtverečních.


Musím však podotknout, že si tu nemá nikdo co závidět, ani rodina se dvěma malými dětmi na tom není lépe. A to z prostého důvodu: nemůže si to dovolit. Všechny bytečky mají jednu věc společnou – velmi vysokou cenu nájemného. Důvodem je nejen to, že Tokio je jedním z nejdražších měst na světě, ale také to, že již není kam dál s výstavbou pokračovat.


Tyto důvody vedou ke snižování kultury bydlení. Bydlí se zde ve dvou stylech, a to ve stylu tradičním a západním. Tradiční styl znamená jen to, že podlahy ložnic jsou polstrované takzvanými matracemi tatami. Čechovi to připadá, jako by byly do země zabudované žíněnky, nikoliv však z kůže, ale z rýžové slámy. Díky tomu mají tyto místnosti nezaměnitelný odér. Součástí takovýchto ložnic je i vestavěná skříň, kde se ukládají takzvané futony – pokrývky. Přes den místnosti vévodí nízký stolek, u kterého rodina sedí se zkříženýma nohama. Na noc se pak stolek odklidí a na jeho místo se rozprostřou futony.


V dnešní době už dává většina Japonců přednost západnímu stylu bydlení s klasickou postelí, stolem a židlemi. Již tak malý prostor se tak ještě více zmenší a občas prostě nezbude místo pro šatní skříně. A tak to občas dopadá, že oblečení visí, kde se dá. Jeden známý mi dokonce popisoval, že má tak malý byt, že je pro něj jednodušší nechat věci v krabicích tak, jak je sbalil při stěhování. Jen se vždy do některé z nich natáhne, když něco potřebuje.

Lenka Sedláková

Doufám, že trochu přeháněl a úkaz je to pouze ojedinělý. Nicméně ušetřit si zde na vlastní bydlení je asi nemožné a vede to také k nižšímu zájmu jakkoliv do „svého“ bytu investovat. Na druhou stranu ale i k tomu, že se lidé zaměřují více na sebe. Místo sedací soupravy si koupí kabelku od Luise Vuttona. Místo obývací stěny LCD televizor s úhlopříčkou dvaatřicet nebo šestatřicet palců (víc se jim na stěnu bohužel nevejde). A místo nákladné kuchyňské linky nebo krásně vykachlíkované koupeny si pořídí auto s nejmodernějším palubním počítačem. Nebo si zaplatí cestu kolem světa.
Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku.