Před pár měsíci jsem si pořídila tenisky Nike. Vyšly mě děsně levně. V Japonsku totiž můžete sportovní oblečení a obuv od světoznámých značek koupit, jak se říká, za pusu. Možná to má něco dočinění s blízkostí Číny. Na druhou stranu tady nenajdete obrovská obchodní centra zaměřená na sportovní oblečení a vybavení, jako jsou v Evropě. Je to dané trochu jiným přístupem Japonců ke sportu a také tím, že sportovní oblečení se tu k běžnému nošení nepoužívá.

Zato sportovních center je tady jako hub po dešti. V blízkosti našeho bytu jich stojí hned několik, ale jak já říkám, jsou to zařízení jen pro vyvolené. Tedy ty, ve kterých musíte mít předplacené členství, a to velmi draze. Navíc zájemcům z řad Nejaponců příliš vstříc nevycházejí.

Aby nové tenisky nezahálely, porozhlédla jsem se o kousek dál. Nakonec jsem objevila obrovské sportovní centrum, které provozuje naše městská část. Tvoří jej tři obrovské, vzájemně propojené budovy. V první jsou běžecké dráhy a tělocvična pro gymnastiku. Druhou budovu tvoří několik pater vyhrazených lehké atletice, ping–pongu, badmintonu, volejbalu nebo bojovým uměním. Ve třetí je pak umístěna posilovna s tělocvičnou aerobiku a plavecký bazén. Samozřejmostí je využití střechy pro hry, jako je košíková. Cvičícím jsou k dispozici také podzemní garáže a restaurace.

Akčoliv se to zvenku nezdá, uvnitř vše dýchá novotou. Tím, že je centrum provozováno městem, se náklady na hodiny cvičení podstatně snížily. A co je hlavní – všechny regule a upozornění jsou uváděny dvoujazyčně.

Se spoustou bázně jsem tedy začala chodit cvičit. Vybrala jsem si to nejjednodušší cvičení, bála jsem se, jak budu zvládat japonštinu. Jazyk byl nakonec to poslední, co mě vyvádělo z míry. V celé tělocvičně jsem totiž byla suverénně nejmladší. Věkový průměr byl asi kolem sedmdesáti a já ho výrazně kazila. Poté, co jsem prošla několik dalších hodin, jsem nakonec zakotvila mezi pětapadesátníky.

Aerobik a strečink však nejsou jedinými způsoby cvičení, a tak jsem neodolala krásné posilovně. Zahřát si tělo na kole a pak si trochu zaposilovat, tomu říkám příjemně strávené odpoledne. To, že existují rotopedy, které se dají všemožně programovat, jsem věděla již z domova. Ale posilovací stroje, u kterých nenajdete závaží a kouká na vás jen digitální displej, to už byl větší oříšek. Nakonec jsem se styděla, že jsem si na jeho rozlousknutí musela pozvat nejbližšího cvičícího.

Bylo to prosté. Tam, kde stroj zaměstnávaly ruce, nohy pomocí dvou tlačítek ubíraly, nebo přidávaly zátěž a naopak. Velikost zátěže se vám pak i s dobou, po jakou cvičíte, zobrazovaly na displeji.

Za dva měsíce, co do tohoto centra chodím, si ke mně cvičící i trenéři vybudovali jakýsi vztah. Aby ne, když jsem v celém centru asi jediný gaidžin, jak se tady slangově říká cizincům. Většina osazenstva se se mnou minimálně velmi družně zdraví, pár se jich snaží zapříst rozhovor. Hodiny strávené v tělocvičně se tak pro mě staly lekcemi konverzace, které dají člověku zabrat víc než pořádná rozcvička.

Lenka Sedláková

Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku