Někdo na konci školního roku jásá, mně právě skončily kurzy japonštiny a já málem uronila slzu. Ale přiznám se, že jsem měla velmi často zaječí úmysly, vždyť když jsem si to spočítala, chodím do školy už devatenáct let. A tento poslední rok v Japonsku byl pro mě asi nejtěžší.

Čtyřikrát týdně se proměnit v tříleté dítě, které se učí mluvit. Ale to zjištění, že člověk začíná rozumět svému okolí, je nenahraditelné. Jakou jsme měli radost, když jsme si s manželem poprvé v restauraci objednali japonsky. A jak úžasné bylo zjištění, že jsme v obchodě nepromluvili slovo anglicky a prodavač také ne.

Radost jako malé dítě jsem měla i v okamžiku, když jsem v kavárně vyslechla rozhovor tří kamarádek, jak jedné z nich ujel autobus, a proto musela jet taxíkem. A co teprve, když začnete rozpoznávat jednotlivé znaky abecedy kanji. A ve vlaku si celou cestu koktáte významy názvů stanic nebo se v duchu plácáte po ramenou, že rozumíte reklamě nebo varování.

Prostě více než rok pokroků, žasnutí a děsně trapných okamžiků. Jako když se ptáte prodavače, do kdy máte zítra vrátit to DVD, jen místo slovíčka zítra použijete nevědomky včera. Nebo když lékárnici tvrdíte, že ty minulé kapky byly moc silné, zatímco byly slabé. Anebo jak se v restauracích stále musíte ptát, zda je toto jídlo ostré a pak se snažit přinutit obsluhu, aby vám pomohla vybrat něco jiného.

Největší problém mám stále s číslovkami. Ačkoliv jsou japonští obchodníci připraveni, mají vždy po ruce kalkulačku s velkým číselníkem, tak už jsem se několikrát snažila přesvědčit prodavačku, aby mi prodala jedenáctijenovou známku namísto stodesetijenové. Bohužel, jen málokdo z těchto nechtěně klamaných lidí se zasmál. A vlastně všichni vás nechají ve vašem omylu a jen na vás nechápavě hledí.

Hodiny japonštiny mi budou chybět i kvůli té úžasné směsici lidí, která se tam objevovala. Samozřejmě převládali Asiati. Spolky Číňanů, Korejců a Vietnamců, které se nedaly rozbít, a někdy jsem si proto připadala spíše na hodině čínštiny. Ale člověk se toho hodně dozví nejen o životě v Japonsku, ale také jinde ve světě. Jaké jsou kde zvyky, jaké pověry, jazyky, abecedy.

Také je velmi příjemné poznat, že na tom nejste tak špatně sami a že nejen vy děláte hloupé chyby. Ještě příjemnější je vidět, že spoustě lidí dělá problémy vyslovit souhlásku CU nebo ŠI, které vám díky znalosti češtiny nedělají žádné problémy. A vlastně si gratulujete, že tímto děsně složitým a ve světě jen velmi málo používaným jazykem mluvíte.

Samozřejmě, že univerzálním jazykem je v hodinách angličtina. I když tu vyučující používá jen výjimečně. Takže pokud se stane, že nerozumíte slovíčku nebo větě, učitel ji opíše jinými slovy a k tomu přidá řádnou pantomimu. Jako například, když nám učitelka vysvětlovala způsoby mluvy s podřízenými, nadřízenými a rodiči a těmi vysoce postavenými. Při těch posledně zmiňovaných téměř klečela na zemi a spínala ruce, jako kdyby prosila Boha o odpuštění. Ještě že tento styl mluvy je tak náročný, že ho nebudu schopná nikdy použít.

Prostě všem, co se snaží zdolat cizí jazyk, hodně síly a vydržet. Nebo jak říkají Japonci: „Gambatte!“

LENKA SEDLÁKOVÁ. Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku