Život Japonce má řád, ať už je doma, v práci a nebo třeba v krytém bazénu. Jednoduše, když přeplavete z jedné lajny do druhé, vždy je tu někdo, kdo vám připomene, že se nechováte správně, a po půl hodině prostě musí všichni z bazénu, ať už se vám to líbí, nebo ne.

Takový život je však velmi stresující. Přiznejme si, kdo je schopen řídit se všemi možnými pravidly, aniž by si na ně občas s chutí jadrně nezanadával. Ovšem Japonci nikoliv, ti drží ústa a krok. Za rok a půl, co pobývám v Japonsku, jsem nestačila pochytit jediné japonské sprosté slovo. Zato omluvit se umím v japonštině pěti různými způsoby.

Není se proto čemu divit, že si Japonci našli jiné způsoby odbourávání stresu. Jedním z nich je v Evropě již dobře známé „obejmutí zdarma“. Mladí lidé, zaměstnaní u neziskové agentury, stojí před frekventovanou stanicí metra a v rukou svírají cedulku Free Hug. A na každého, kdo se na ně zvědavě podívá, otevřou náruč. Otevřeli ji i mým směrem, ale já měla dojem, že je to spíš skvělá příležitost, jak někoho připravit o peněženku, i když to tak rozhodně není.

Bohužel, i když jsou krásní a mladí, nejsou zrovna moc vytížení. Objímání na ulici se zde totiž zrovna moc nenosí, stejně jako smrkání. Zato velmi vytíženou atrakcí se stal stánek, kde si nahromaděný stres můžete vybít velmi jednoduše. Rozbíjením nádobí. Za malou úplatu si toho můžete rozmlátit, kolik se vám zachce. Samozřejmostí jsou ochranné brýle a stěna, o kterou se nádobí rozbíjí, je krytá. Hlavně, aby se nikomu nic nestalo.

Hitem posledních let se ovšem stalo zahradničení. Lidé z Tokia si však nepořizují chalupy na venkově a nejezdí si tam pěstovat jahody nebo brambory. Nikoliv, zaplatí si zájezd, podobně jako si Češi a Moravané kupují zájezdy k moři. Jen místo válení u moře stráví svoji dovolenou na poli, kde sejí, okopávají nebo sbírají zeleninu.

Zdá se vám to neuvěřitelné? A přece je to tak. Město tak zaplavují reklamní plakáty, na kterých jsou vyobrazeni mladí lidé umazaní od hlíny se šťastným úsměvem na tvářích a kusem zeleniny v každé ruce. Co na to říkají lidé, pro které je pole denní chleba? Nic, mnou si ruce. Vždyť ti blázni z města jim ulehčí práci a ještě jim za to zaplatí. Ale co víc, v agroturistice se neshlédli jen přetížení byznysmeni, ale i módní návrháři. Jak můžete vyrazit na pole a nemít na sobě něco, co není totálně in?

Ale pro některé je i týden strávený na poli málo, a tak není výjimkou, že mnozí přepracovaní úředníci dají sbohem svým dosavadním zaměstnavatelům a odstěhují se na venkov. Tam si koupí kus pole a začnou podnikat jako soukromí zemědělci. Obzvláště nyní, kdy Japonskem zmítá ekonomická krize, je toto řešení velmi populární a stále více lidí odchází z Tokia za lepším, na vesnici.

LENKA SEDLÁKOVÁ. Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku