Jste pověrčiví? Já ano, i když nijak zásadně. Jak také může být pověrčivý někdo, kdo se narodil v pátek třináctého. Ale když mi přes cestu přeběhne černá kočka, přece jen mě napadne něco o špatném znamení. Když potkám sanitku, zadrmolím si jakousi „zázračnou“ formulku, abych odehnala neštěstí. Nebo když jsem ve škole dostala v pátek třináctého špatnou známku, nesváděla jsem to na své chabé znalosti, ale na datum.

Ale přiznejte si, komu se něco podobného už nestalo? Někdo, když rozsype sůl, hodí si pár zrnek rychle za záda. Někdo ve sportce sází vždy zásadně číslo sedm. Jen si vzpomeňte kolik párů se rozhodlo spojit svůj život 7.7. 2007. A kolik lidí vydělává na psaní horoskopů a předpovídání budoucnosti. Když se však někoho zeptáte, zda věří na horoskop, jen se rozesměje, že je to hloupost.

Japonci věří. Tím by se dalo shrnout vše. V dřívějších dobách byli lidé v Japonsku natolik pověrčiví, že si nechávali zpracovat almanach, ve kterém měli předpověď pro každý den. S tímto horoskopem se pak radili kdykoliv, kdy chtěli cestovat, prodávat, uzavřít sňatek a tak dále.

Něco z této doby přetrvalo dodnes. Tím jsou štěstíčka, která si kupují lidé u chrámů. Skrývají předpověď budoucnosti, jako například toto, které jsem si z malé skříňky vytáhla sama: Ledové kry pokrývající jezero se rozpouští na jarním slunci a stíny se odráží na hladině. Netuším, co mě vlastně čeká, ale zní to krásně.

Také vám tato štěstíčka povědí, co dělat v případě, že si něco přejete, něco jste ztratili, chcete cestovat, budete rodit, jste nemocní a podobně. Zároveň v sobě ukrývají talisman. Většinou jsou to symboly zaručující jejich nositelům dostatek. Já nosím v peněžence minci s třemi lilky, která mi má zaručit, že každý květ mého snažení přinese plod. Postavička boha Yebisu pak zaručuje hojnost a dostatek. Nebo Daruma, panák, kterého charakterizuje rčení: Sedmkrát upadne osmkrát vstane, přináší do života úspěch.

U štěstíček však snaha dozvědět se něco o svém osudu nekončí. Nejčasnějším způsobem nahlížení do budoucnosti jsou v Japonsku vykladačky z ruky a kartářky. Některé ulice jsou doslova posety malými stánky s velkou cedulí, na které se rozprostírá dlaň se svými čarami osudu. A věřte nebo ne, stánky jsou stále plné.

Když si však něco opravdu vroucně přejete, nejdete si pro předpověď budoucnosti. Osud nenecháte náhodě a jednoduše napíšete své přání na malou dřevěnou destičku a vyvěsíte jí na speciální místo u šintoistické svatyně, kde své přání ještě podpoříte modlitbou. V době zkoušek se stěny s destičkami vzdouvají v neuvěřitelných rozměrech.

Japonci také věří, stejně jako Češi, na šťastná a nešťastná čísla, jen jsou úplně jiná. Třináctka ani sedmička pro Japonce a vůbec kteréhokoliv Asiata nic neznamená. Zato číslo osm je velmi šťastné, a to pro způsob, jakým se píše, tedy nekonečno.

Nešťastnými čísly jsou pak čtyřka, jejíž výslovnost „ši“ je totiž stejná se slovem smrt a potom ještě čísla čtyřicet dva a devět. Hrůza z čísla čtyři však dosáhla vrcholu v Koreji, kde díky tomu nemají v nemocnicích čtvrté patro, jednoduše po třetím patře následuje hned páté.

Snaha odehnat od sebe smůlu nebo naopak přilákat štěstí vedla v Japonsku k vytvoření mnoha svátků. Například začátkem února probíhá takzvaný Secubun, kdy kolem sebe lidé rozhazují pražené sojové boby, aby zahnali zlé síly. V listopadu pro změnu probíhá takzvaná slavnost hrábí, kdy si lidé kupují bohatě zdobené hrábě, aby se druhý rok přehrabovali v penězích.

Na závěr krátký vtip ze života. Ve třídě sedí Japonec, Korejec a Čech. Učitelka se zeptá: „Co děláte před důležitou zkouškou?“ Korejec odpoví: „Rodiče jdou do chrámu se za mě pomodlit a zapálit vonnou tyčinku.“ Japonec: „Jdu do chrámu pomodlím se a napíšu na tabulku své přání.“ Čech se zamyslí a říká: „Učím se.“

Lenka Sedláková. Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku