Čechovi, který má rád české pivo, se v Japonsku rozhodně stýská. Českého piva tu totiž mnoho nepotkáte. V Tokiu je jen jediná česká hospoda. V ní prodávají jediné české pivo, a to ještě v lahvích. Prý je to z důvodu, že by tak dlouhou cestu nevydrželo a zkazilo by se. Na druhou stranu si milovník zlatavého moku v Japonsku na jeho nedostatek rozhodně stěžovat nemůže.

Pivo se tady začalo vařit až v osmnáctém století, a to jen díky vlivu západních zemí. Nejmocnější vliv měla Amerika a Anglie, naštěstí pivo začali vařit, jak tady říkají, německého typu. Tedy stejné jako u nás.

Během doby se vyvinuly čtyři největší pivovary, ale na trhu ale stále zůstává i několik malých, oblastních. Takže nezbývá nic jiného, než se pustit do ochutnávání. A rozhodně je z čeho vybírat. Desítka, dvanáctka, kvasnicové, černé. V obchodech se zde prodává pivo pouze v plechovkách. V restauracích ho pak dostanete v lahvi nebo točené.

Pro poučení jsme si dokonce zašli do muzea piva. Vstup byl zdarma a po krátké procházce expozicí jsme se dostali do ochutnávkové haly, kde se za velmi rozumnou cenu dostane dobré pivo. Trochu to připomínalo českou hospodu. Dlouhý pult s několika pípami, za nimi výčepní v bílých zástěrkách. Všude kolem pak stoly plně obsazené lidmi nejrůznějšího věku i národnosti.

Překvapující byla spousta dětí, které šly s rodiči na vycházku, a jak se tak stává, rodiče se stavili na jedno vychlazené. Anebo několik? Takových hospod v Japonsku moc nepotkáte, většinou vítězí malé bary, kam se vejde jen pár lidí, a hlavní tekutinou, která zde teče proudem, je saké.

Ve svém výčtu japonských piv jsem zapomněla na jedno nepřehlédnutelné. Ovocné pivo. Nejdříve jsme pouze nevěřícně sledovala reklamy, ve kterých mladá dívka nalévá zpěněný, čirý mok do korbele na pivo, a přemýšlela, o co jde. Nakonec jsem v obchodě neodolala a jednu plechovku si také koupila. Přece neodjedu z Japonska, aniž bych ochutnala ovocné pivo!

Vybrala jsem si grapefruitové. Uvnitř plechovky na mě čekala sladká, velmi alkoholická limonáda, která voněla a chutnala po grepech. S pivem to mělo společné pouze těch šest procent alkoholu. Jednou větou by se ovocné pivo dalo popsat jako pivo pro ženy. Což je podle mě vynález století.

I přesto, že Japonci vaří poměrně dobré pivo, zůstávám oddaná fanynka toho českého. To, i když zde není k dostání, zde nepotřebuje reklamu. I v Japonsku zná české pivo snad každý. A když někomu prozradíte, z jaké jste země, většinou hned řekne Praha a často následuje věta: České pivo je dobré. Co vás však překvapí, je otázka, jestli umíte vařit pivo. A pobaví vás výraz v jeho tváři, když se doví, že to neumíte. Jako by říkal: Jak to? Vždyť jste Čech!

LENKA SEDLÁKOVÁ