Japonci platili a stále ještě platí za nejpracovitější národ na světě. A to nejen co se produktivity týká, ale také v počtu odpracovaných hodin. Hledat příčinu jejich pracovitosti je těžké. Japonci svou společnost vždy zakládali na loajalitě, ať už k rodině, zaměstnavateli, vládci a podobně. To bylo příčinou jak jejich ohromných úspěchů, tak strmého pádu. Ale ze dna se opět odrazili zase jen díky své píli a loajalitě, která drží společnost pohromadě.

Dříve, kdy Japonsko stálo na místě dnešní Číny, bylo samozřejmé, že zaměstnanci pracovali mnoho hodin za minimální plat. Stejně tak bylo standardem, že člověk měl své místo ve firmě jisté od svého nástupu do ní až do důchodu. Bohužel bylo také pravidlem, že vyšší pozice získávali služebně starší zaměstnanci, a nikoliv ti nadanější.

To už je však minulost. V dnešní době, kdy se většina výroby přesunula právě do států, jako je Čína, se i v politice zaměstnanosti mnohé změnilo. Starší a zkušenější zaměstnanci se stále cení, ale přednost přece jen mají mladí a draví. Také už si svým místem nebo platem nemůže být nikdo jistý. A to je možná i důvod, proč tráví průměrný Japonec v práci deset až dvanáct hodin denně.

To se na druhou stranu promítá v jeho produktivitě. Na práci se nemůže plně soustředit a je přepracovaný. Dokonce je znám případ, kdy mladý muž zemřel v důsledku přepracování přímo na pracovišti. Ale v případě, že se chce zaměstnanci spát, si na rozdíl od Čecha, který běží pro kafe, položí hlavu na stůl a v klidu usne.

Ale některé tradiční hodnoty přežily i po století modernizace. Jednou z nich je pravidlo, že ústní dohoda platí stejně jako psaná a její porušení je trestuhodné. Stejně jako velký důraz kladený na budování kolektivu v zaměstnání. Ať už se jedná o ranní rozcvičky, pořádání společných akcí typu firemního grilování a podobně. Bohužel, někdy je toto utužování příliš násilné a nakonec vznikne tým, kde hraje každý sám za sebe.

I s nezaměstnaností se Japonci vypořádávají po svém. Já osobně to nazývám umělou zaměstnaností. Tedy vytváření pozic, které – v očích Evropana – nejsou třeba. Takže potkáte třeba slečny, které celý den jezdí ve výtahu nahoru dolů, mačkají knoflíky a oznamují, co ve kterém patře najdete.

Samozřejmě na sobě mají slušivou uniformu a každého zákazníka musí pozdravit a poděkovat mu za návštěvu. Nebo na stavbách a jejich okolí najdete
množství starších mužů, jak chodcům ukazují, kudy mohou bezpečně projít, nebo chodce zastavují, aby mohla projet auta. Bez těchto strážných se neobejde sebemenší díra do země. Další muži stojí u přechodu a ukazují chodcům, kdy mohou přecházet. To by nebylo až tak bizarní, kdyby nestáli přímo pod semaforem. V tomto výčtu bych mohla ještě dlouho pokračovat.

Ale lépe být takto podivně zaměstnaný, než být v Japonsku nezaměstnaný. Sociální systém zde vlastně ani nezná pojem dávky v nezaměstnanosti, a proto když přijdete o práci a nemáte úspory nebo někoho, kdo by vás podporoval, je docela dost možné, že skončíte na ulici jako bezdomovec. Ale ani ti tady nežebrají. Namísto toho třídí odpad, jako plechovky a papír, které pak ve sběrnách zpeněžují.

Život v Japonsku je pro Japonce tvrdý a možná trochu nespravedlivý, ale rozhodně zde platí české: Bez práce nejsou koláče.

Lenka Sedláková. Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku