V centrálním Tokiu žije přes dvanáct milionů lidí. A občas má člověk pocit, že centrem města projíždí i dvanáct milionů aut.

Japonský vozový park je docela nový, to se musí nechat. Pokud potkáte staré auto, je to většinou vyleštěný veterán. Důvodem toho ale není pouze nízká cena nových automobilů. Hlavní příčinou je, že majitelé aut starších pěti let jsou povinni platit za svoje dvoustopé miláčky vyšší poplatky než majitelé aut nových. A tak se jim vyplatí si spíše pořídit to nové.

Stará auta se potom vyvážejí do zahraničí. V Číně, Rusku a podobně tak potkáte mnoho aut s volantem na pravé straně. V Japonsku se totiž stejně jako v Anglii jezdí vlevo. I když pořídit si nové auto v Tokiu také není až tak jednoduché. Nejdříve totiž musíte na úřadu doložit, že vlastníte nebo si pronajímáte prostor, kde může auto parkovat. Teprve potom můžete vyrazit do autosalonu.

V Japonsku potkáte převážně menší auta, takzvané kompakty. Opět za to může všudypřítomná byrokracie. Na auto větší než je kompakt prostě potřebujete povolení. I když ani kompakt není až tak malý. Rozhodně se do něj pohodlně vejde pět Japonců. Japonců píši záměrně, neboť průměrný Evropan má nemalé obtíže si jen sednout za volant.

Zato jsou zde auta bezvadně vybavena. Navigační systém je nedílnou součástí vozu a součástí GPS je pro změnu televize. Takže řidiči, kteří při cestě domů uvízli v nekonečně dlouhých kolonách, místo aby nadávali, sledují svůj oblíbený pořad.

Na co však projektanti a designéři v japonských autech také myslí, je přebalování dětí. Strana spolujezdce bez středového sloupku, sklopné sedadlo a na jehož hřbetu malý přebalovací pultík. Tak vypadá v Japonsku automobil pro mladou rodinu.

Ani elektromotory už v Japonsku nejsou žádnou výjimkou. Jezdí jich tu téměř stejné množství jako těch benzinových. Japonci myslí ekologicky, ale také ekonomicky. Při dnešních cenách ropy se elektromotor opravdu vyplatí. Ale jednu nevýhodu přece jen skrývá. Několikrát jsem se dost nepříjemně vylekala, když jsem narazila na auto tam, kde jsem ho nečekala, ale hlavně neslyšela.

Zůstává však otázka, kam s takovou spoustou aut, když už je Tokio i tak dost přeplněné. Hlavním úložištěm jsou podzemní garáže. V porovnání s českou klasikou byste je nepoznali. Na povrchu stojí jen malý domek s nájezdem. Uvnitř domku je pak otáčivý kruh, na který auto najede a kruh se s ním otočí do té správné polohy, aby se auto víceméně již samo zaparkovalo.

Pro Čecha jsou pak největší zvláštností stojany na auta. Jsou několik pater vysoké a my si dlouho lámali hlavu, jak se vlastně auto bez zjevného nájezdu dostane do takové výšky. Prostě. Jsou to takové škatule, hejbejte se. Každé auto stojí na platformě, kterých je v patře vždy o jednu méně. Vlastník tedy pouze přijde, zmáčkne knoflík označující jeho auto a čeká.

Jinak se Japonci dají označit za mistry v parkování na minimálním prostoru. I když v dnešní době, kdy vás samo auto navede, kam najet a jak daleko jste od nejbližší překážky, to vlastně není žádný problém.

LENKA SEDLÁKOVÁ. Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku