Nedávno jsme se vypravili na turnaj sumo. Konají se šestkrát do roka v různých městech, ale nejčastěji je hostí tokijská aréna. Turnaj trvá vždy patnáct dnů a probíhá od ranních hodin, kdy zápasí junioři a nižší ligy, až do šesté hodiny večer, kdy vystupují ti nejlepší borci.

Turnaj vždy přenáší televize a pro mě to byl vždy zdroj velkých zážitků. Také proto jsem nemohla odolat a nezúčastnit se živého zápasu. Vstupenky jsou poměrně dražší, obzvláště na místa v blízkosti ringu. Tato místa však, kromě bezvadné vyhlídky, kdy doslova cítíte, jak na vás stříká pot, skýtají i různá nebezpečí.

Tím nejzávažnějším je pád zápasníka z vyvýšeného ringu, což se děje poměrně často. Člověk uvízlý pod minimálně sto padesát kilo vážícím zápasníkem může za své peníze lehce přijít k těžkému ublížení na zdraví. My jsme nejen z finančních důvodů zvolili místa v prvním patře arény. Tím dalším důvodem byl také fakt, že v přízemí arény se sedí a klečí na zemi na poduškách. Evropan, který na to není zvyklý, má potom mnohem větší zážitek ze svých bolavých kolen než ze zápasu.

Aréna čítá asi deset tisíc míst. Protože se návštěva suma počítá jako společenská událost, všichni si přinesou nebo na místě koupí zásoby jídla a pití, které po celou dobu trvání turnaje konzumují. Žádnou výjimkou nejsou ani velké láhve saké.

Atmosféra při představování zápasníků nejvyšší kategorie je úžasná. Obzvláště, když se představují dva velmistři – jokozunové. Ti při zahájení hlavní části dne předvádějí výhružné dupání na zastrašení protivníka, to dav přímo šílí. Poté se ring zamete a pokropí a může se začít.

Zápasníky k boji vyzývá tradičně oblečený muž, který v ruce drží rozevřený vějíř a jména zpívá. Zápasníci se obřadně pozdraví, vypláchnou si ústa a pak začne rituál vhazování soli do ringu, aby se očistil, dupání, klanění a tak stále dokola. Tento rituál trvá několik minut. Dav odměňuje křikem každý prudký pohyb, kterým chce dát bojovník svému protivníkovi najevo, že on je ten silnější.

Když se na sebe zápasníci vrhnout, je většinou vše vyřešeno během pár sekund. Jeden druhého buď vystrčí z vyznačeného kruhu ringu, nebo povalí na zem. Při svém objemu a váze je přímo neuvěřitelné, jakou rychlostí a jak mrštně se v ringu pohybují.

Příchod svého oblíbence odměňují diváci vždy bouřlivým jásotem. Pokud se mu podaří zvítězit, bouří celá aréna. Když ho soupeř vytlačí z ringu, světe, drž se, dav nebučí ani nepíská, lidé mají pouze neuvěřitelně škodolibou radost, že favorit prohrál.

To nejlepší na konec, proto jokozunové vystupují jako poslední. Jen málokdy se stane, že by velmistr nevyhrál. Nám se poštěstilo, že opravdu nevyhrál. Kromě toho, že celá aréna bouřila, snesla se na ring záplava podušek. Tím publikum dává najevo, že se jim zápas obzvláště líbil.

Za půl roku pobytu v Japonsku a půl roku vzorného sledování přímých přenosů suma jsem si už našla své oblíbence, kterým držím palce. Kupodivu ani jeden z nich není Japonec. V nejvyšší japonské sumo lize je sice převaha Japonců, ale na nejvyšších příčkách v hierarchii zápasníků jich najdete jen poskrovnu. Je tu dokonce pár bojovníků z Evropy – Bulharska, Ruska či Estonska.

Když se ovšem pochlubíte Japonci, zapáleného do suma, že i my Češi máme svého světoznámého sumo zápasníka, a že dokonce získal sumo jméno Bílý medvěd, jen se zasměje. Vysvětlí vám, že ačkoliv zápasníci přijímají nová jména, jsou to jména čtená čínsky a nikoliv japonsky, jako jméno našeho borce. A že se s určitostí nejedná o zápasníka profesionálního a že rozhodně nebyl ani členem japonské stáje. Nic na jeho mínění nezmění ani to, že jméno dostal od významného sumo zápasníka a byl druhý na mistrovství světa v amatérském sumu. No tak zas nic.

Lenka Sedláková

Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku