Pokud se chcete v Tokiu někam vydat, je rozhodně nejlevnější jet metrem. Jestliže vám ovšem nejde o nějakou tu korunu, nechce se vám hledat zastávka nebo zrovna nemáte náladu na davy lidí a navíc spěcháte, vezměte si taxi.

Taxíky tady proplouvají ulicemi a jejich cena není na japonské poměry vůbec vysoká. Navíc vám stačí jen zvednout ruku, a pokud zrovna nestojíte na té nejzapadlejší ulici Tokia, tak u vás do minuty stojí nablýskaný vůz, jehož šofér má na sobě slušivou uniformu, na rukou mu většinou svítí bílé rukavičky a sedadla jsou potažená bílou krajkou, to aby bylo vidět, že je auto čisté. Dveře si neotvíráte, otevřou se samy, tedy vlastně řidič zmáčkne příslušné tlačítko a dveře se otevřou a pak zase zavřou. A úplně stejně to funguje i při vystupování, takže bez zaplacení to opravdu nepůjde.

Taxikáři si svých zákazníků cení. Když vás zpozorují na poslední chvíli, klidně zastaví smykem, jen aby vás nedostal ten za ním. Bohužel, nejsou tokijští taxikáři příliš zvyklí vozit věci v kufru, takže se může stát, že taxi odjede i s vašimi zavazadly.

Pokud však dáváte přednost zdravému pohybu, ani to není problém. Japonsko, stejně jako Finsko nebo Nizozemí, je zemí jízdních kol. U zastávek metra, u škol, obchodů či bytových domů stojí zaparkované desítky až stovky kol. Stojí si tam jen tak, zamčené jsou jen občas, ale i přesto si jich nikdo nevšímá. Až tedy na zaměstnance městských částí, kteří mají taková kolová parkoviště na starosti a čas od času zde zaparkovaná kola srovnají do úhledných řad, případně ta, co tu stojí už jako inventář, odstraní.

V Japonsku se kola prostě nekradou, ale ani si ta nepoužívaná nemůžete půjčit. Každé kolo tu má totiž svoje číslo a při koupi k němu dostanete i průkaz, který dosvědčuje, že je kolo opravdu vaše. Namátkových kontrol cyklistů je skutečně hodně a jen těžko se strážníkovi vysvětluje, že to kolo stálo před vaším domem několik měsíců a nikdo si ho nevšímal. A i když jste tomu opuštěnému kolu spravili řetěz a promazali ložiska, stejně vyfasujete pořádnou pokutu.

Mnoho známých se mě ptalo, proč jsem si kolo také nepořídila. V Tokiu se dá totiž jezdit, aniž byste se báli, že vás srazí auto. Jezdí se jednoduše po chodníku. A to je právě ten důvod, proč já na kole v Japonsku zásadně jezdit nemohu. Pro toho, kdo to neví, v Japonsku se stejně jako ve Velké Británii jezdí vlevo. A tak i kola na chodnících jezdí vlevo a chodci chodí po levé straně.

Přiznám se rovnou, že nejsem nijak vynikající řidička a strany si docela často pletu. Proto bych si nemohla vzít na svědomí nějakého chudáka chodce, který by se mi nedopatřením připletl do cesty. Stejně jako já se kolikrát připletla do cesty japonskému cyklistovi. Totiž to, že za vámi jede kolo, v Japonsku zjistíte až ve chvíli, kdy jeho řidič začne brzdit. Zdá se mi to jako zásada, že tu kola nemají zvonky, zato však mají silně zarezlé brzdy, takže se při jejich použití ozve velmi nepříjemný, pištivý zvuk. V takových chvílích jsem opravdu ráda, že v Japonsku cyklistkou nejsem. Aspoň si v duchu můžu říkat, jak já ty cyklisty nesnáším.

LENKA SEDLÁKOVÁ. Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku