Od malička si šestačtyřicetiletý muž obkresloval oblíbené obrázky z knih. „Především jsem měl rád Ladovy kresby. Taky jsem často pozoroval svého strýce, který maloval krajinky. Do naší rodiny se však přiženil, takže spíš než o zdědění talentu se dá mluvit spíš o inspiraci," doplňuje Důbravný.

Nenavštěvoval žádnou uměleckou školu, říká, že je vyloženě samouk. „Po vojně jsem přemýšlel, že bych nastoupil na školu do Bratislavy, ale nakonec to nevyšlo. Tak jsem maloval jen pro známé na zakázku. Techniku jsem se učil formou pokus-omyl. Myslím si, že se v tom ukrývá i určité kouzlo, že člověk přijde na spoustu věcí sám. Potřebné informace jsem si případně nastudoval na internetu, kde už se dají najít různé návody," vypráví rodák z Valtic.

Posledních pět až šest let se malování a focení věnuje už naplno. „Když člověk něco dělá, tak by se tomu měl věnovat naplno a pořádně. Jinak fotím už asi deset let. Beru to jako dobrý doplněk k malování. Ve svých obrazech navíc čerpám náměty právě z mých snímků. Velice rád fotím především lidi různého věku v různých životních situacích. Rád rovněž cestují, takže se nebráním i fotografiím z cest. V břeclavské knihovně je moje první fotografická výstava s názvem Svýma očima," říká muž.

Již dříve měl několik obrazových výstav ať už samostatných nebo společně se Sdružením břeclavských výtvarníků.

Na výstavách je k vidění především lazurová technika, kterou si oblíbil. „Nanáší se několik vrstev na sebe, takže je to časově náročné. Jedno dílo tvořím třeba měsíc a více," přiznává malíř.

Jakmile obraz dokončí, už se k němu většinou nevrací. „Dalo by se opravovat donekonečna, ale dělám to velice málo. Dílo není vlastně nikdy hotové, záleží jenom na tom, kdy ho opustíte," míní Břeclavan.

Při fotografování využívá přirozeného světla a fotí na starší analogový přístroj. „Digitálním se vyhýbám. Zůstanu u klasiky," usmívá se fotograf.