Brněnská hudební scéna dokáže konkurovat i Praze, říká majitel vydavatelství

Třicáté výročí je jistě příležitostí k bilancování. Který počin byste označil za nejlepší?

Tak teď už to umím říct úplně přesně. Třicet hudebních publicistů v jedné anketě vybíralo třicet našich nejlepších desek a s velkým přehledm to vyhrálo Bílé inferno Ivy Bittové a Vladimíra Václavka.

No a kdybyste nejlepší počin vybíral vy?

Samozřejmě se v první desítce ankety objevily kapely, které mám rád, ale třeba silný osobní vztah mám k první desce Karla Vepřeka. Letos si splním sen a vydám mu osmi CD.

Byť nyní jste známí jako vydavatelství, začínali jste s přáteli v devadesátých letech jako půjčovna CD. Jak vznikl tento nápad?

S kamarádem Milošem Gruberem jsme ještě za bolševika chodívali pod Janáčkovo divadlo, kde bývala burza desek. Tam jsme je nakupovali, vždy jsme něco stihli, než akci rozehnala policie. Na burzu chodíval také jeden člověk ze Zlína, který půjčoval CD. To byla tehdy rarita, já jsem měl doma pouhé čtyři kusy. No a od něj jsme si je vždy na týden půjčili a viděli, že za ten týden je chtělo dalších deset lidí. Takže když pak přišla revoluce, tak jsme si řekli, že si taky otevřeme půjčovnu.

Kde jste do ní sehnali CD?

Na začátku jsme měli 150 CD a všichni z toho byli nadšení. Pak se otevřeli hranice, a začali jsme jezdit do jednoho obchodu do Vídně, odkud jsme je vozili. Když nám pak OSA (Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, pozn. red.) půjčovnu po dvou třech letech zakázala, měli jsme v nabídce už tři tisíce nosičů. Jinak OSA nám pak ty CD zabavila a už nikdy nevrátila. Naštěstí v té době už nás živily prodejny a vydavatelství.

Mnozí Brňané si také jistě vzpomenou, že u vás sehnali trika s obrázky kapel či boty Dr. Martens. Ty jste také vozili z Rakouska?

Ano, trička jsme nejdříve měli z vídeňského obchodu Why Not?. Ale do půl roku je i firmy tady začali stříkat a nabízet nám je. Proto jsme v provozovně v ulici Milady Horákové měli ještě zadní místnost a v ní zákazníci našli právě takové zboží. Martensky zase začal dovážet jeden Američan, který žil v Praze, a když nám je nabídl, tak jsme je samozřejmě vzali, jelikož takové boty a rockeři jdou prostě k sobě.

Jak se z půjčovny a obchodů stalo vydavatelství?

Oslovili jsme jednoho kamaráda, který měl ještě za bolševika skupinu Piráti, že se nám líbila jejich muzika a že bychom je vydali. On už měl v té době jinou kapelu, Meat-House Chicago I.R.A., a řekl nám, že nahráli CD, které ale leží někde v Ostravě a zřejmě ho nikdo nevydá. Když jsme si ho poslechli, řekli jsme si, že je dobré. Po jeho vydání se nám začaly ozývat další kapely.

Tehdy nastal zlomový moment, kdy jste si řekli, že je to ono?

No, rozjeli jsme se po vydání prvních deseti titulů. To je takové zlomové číslo, které mnoho malých vydavatelství položí. Návratnost peněz investovaných do vydání je totiž strašně dlouhá, třeba investice do dvou tisícovek vinylů se vám vrátí třeba za pět let. Ale my jsme naštěstí díky příjmům z obchodů přežili. Krátce po té jsme vydali Psí vojáky, a pak jsme začali dělat větší kapely.

Na měsíc běžcem. Lezec Ondra je v plné olympijské přípravě

Nyní hodně spolupracujete s klubem Stará Pekárna. Neuvažovali jste někdy o vlastním podniku?

To měl být právě on. S nynějším provozovatelem Tomášem Kytnerem jsme byli u jejího založení. Pak jsme si ale uvědomili, že to není jen o hudebním klubu, ale především o hospodě, kterou jsme my provozovat neuměli. On ale ano, takže teď spolupracujeme, a já chodím do Staré Pekárny jako domů.

Nyní existují tři vydavatelství Indies, vy vedete Indies Scope, je ale i Indies MG Records a Indies Happy Trails. Proč jste se rozdělili?

Dělení bylo v naší historií několik, Indies zakládalo sedm lidí, pak někteří odešli, v dalších letech jsme se rozdělili na obchod a vydavatelství. Nakonec v roce 2007 jsme udělali tři vydavatelství, ale stále spolupracujeme, jsme přátelé.

Výročí oslavíte v pátek velkolepým koncertem v Sono Centru. Na co se lidé mohou těšit?

Celá oslava bude vzpomínková, protože jsme oslovili kapely, které už neexistují a kdysi jsme s nimi pracovali. Takže kvůli naší akci se na pódiu zase objeví již jinak neexistující kapely, jako naše první Meat-House Chicago I.R.A., nebo společně zase vystoupí kluci z Nuck Chorris Gang a mnoho dalších.

Jak hodnotíte současnou brněnskou hudební scénu?

Myslím že po velké vlně alternativního rocku, kterou prezentoval třeba Dunaj, byla chvíli taková pauza, Brno šlo do útlumu. S nástupem mladých kapel jako Kvěry, Budoár staré dámy a později Poletíme se Brno zase rozjelo. Nyní jsou tady spousty skvělých skupin, hudební scéna žije, v Brně přibyly hudební festivaly. Brno teď dokáže konkurovat možná i Praze.

Po návsi v Moravanech pobíhá jednorožec i smrtka. Místní slaví masopust

Vydavatelství Indies, potažmo Indies Scope je už zavedenou značkou. Jak vybíráte své hudebníky?

Kdysi se posílaly CD a demonahrávky, mám jich doma asi tisícovku. Teď nám kapely posílají odkazy či mp3. My si je nejdříve musíme poslechnout a zhodnotit, zda se nám vůbec líbí a zda jsme schopní je vydat. Třeba vážnou hudbu, vyslovený pop či jazz bychom neudali, naše klientela je jiná a tyto žánry ani neumíme propagovat. Ale pokud se nám nahrávka líbí, pak si s hudebníky sedneme a začneme řešit, co dál. Taky musíme zjistit, zda dokáží ustát popularitu a nerozpadnou se po dvou koncertech.

Co všechno vlastně vydavatelství pro hudebníky zajišťuje?

Je toho hodně, mimo jiné vydání nahrávky, grafiku, distribuci nosišů, také hudebníci ocení, pokud tisícovku CD nemusí skladovat doma. A samozřejmě spoustu administrativy.

Jak vnímáte technologickou změnu v oblasti hudby?

Éra fyzických nosičů končí. Možná potrvá, dokud si bude moje generace kupovat vinyly a desky, ale dnešní mladí už o ně nemají zájem. Existence streamingových služeb a internetu je pro nás malé plus v tom, že se naše hudba snadno dostane do celého světa, ale jinak jsou pro vydavatele hrobem. Hudebníci už nás nebudou potřebovat, hudbu nahrají na streaming, nebudou muset řešit nosiče, o které se staráme my.