Je hrdým Hornobojan, Hustopečan i Břeclavan. Nejen tam uznávaný malíř Antonín Vojtek žil a pracoval. A pracovat chce nadále, i když v pátek oslaví osmdesáté narozeniny. „Moje heslo je umřít mlád co nejpozději," říká Vojtek v rozhovoru pro Břeclavský deník Rovnost a rozesměje se.

To ale jistě nebude to, co vás denně naplňuje energií…

Kdepak. Vždycky jsem se obklopoval mladými lidmi. To mi zůstalo. Pořád mám rád krásné mladé slečny. A také mám dítě, kterému bude čtrnáct let. Tím pádem mám pořád důvod dívat se dopředu.

Jak vypadáte, když se zlobíte?

Umím být přísný, což mi zůstalo z kantořiny. Kdo mě nezná, děsí se. Dceru ještě samozřejmě vystraším. Žena mě zná, takže ví, co a jak.

Lze na vašich obrazech poznat emoce, v nichž jste je tvořil?

Musím předeslat, že jsem rozený optimista. Až to možná zachází do naivního optimismu. Jednou jsem při práci měl období, kdy jsem maloval razantně. Spíš jsem tedy válel. Obrazy jsem dělal válečkama, na tvrdé desce na zemi. Tam jsem do toho mohl mlátit a vybít se. Pak jsem ovšem sklouzl zpět do toho, co je mi přirozené. A to je klid a touha po vyrovnanosti.

Jako člověk jste „vznikl" v Horních Bojanovicích. Kde jste vznikl jako malíř?

Asi taky tam. Kreslit jsem začal jako patnáctiletý, o tom také bude nová výstava. Půjde o retrospektivu.

CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE VE ČTVRTEČNÍM VYDÁNÍ TÝDENÍKU NOVÝ ŽIVOT