Je tomu právě šedesát let, co se narodila do rodiny Anežky a Josefa Holubových v Novosedlích. Začínala jako básnířka a teprve ve svých čtyřiceti letech se dostala ke psaní prózy. Ta se jí ale nakonec stala osudovou.

Jak jste se vůbec ke psaní dostala? Byl to vždy váš sen?

Už když jsem byla malá, řekla jsem kamarádce, že jednou budu spisovatelkou. Ona mě za to švihla proutkem, prý že se povyšuji. Potom jsem na to zapomněla. Jako studentka gymnázia jsem psávala básně, nejdříve ty milostné, ale později i jiné. Odešla jsem pracovat do Brna a tam jsem se dostala teprve asi ve svých čtyřiceti letech k próze.

Které své knihy si nejvíce vážíte? Máte svou oblíbenou?

Určitě své prvotiny s názvem Odpusť nám jejich viny, která ale vyšla o mnoho let později přepracovaná. Ráda se k ní vracím, protože je částečně autobiografická. Pojednává o vystěhování Němců z českého pohraničí a následném osidlování Čechy. K ní mám přímo osobní vztah. Nejdřív jsem ji napsala, ale když jsem ji pak četla, viděla jsem spoustu nedostatků. A tak jsem všech sto padesát stran vyhodila a začala ji psát znovu, úplně od začátku. Dokonce mě z televize požádali, abych ke knize napsala scénář, ale nakonec někde zapadl a nevím, jestli podle něj někdy něco natočí.

Vy jste před lety spolupracovala s Novým životem. Jak na ta léta vzpomínáte?

Ano, dopisovala jsem tenkrát do mnoha novin a časopisů, posílala jsem hlavně své básně. Pak mi vyšlo i několik kratších povídek. Doteď si zakládám, co mi kde vyjde, abych měla přehled. Byla to krásná léta, která mi mnoho dala.

Tento rok jste se na jeho stránky vrátila svými fejetony. Jak se to vůbec stalo?

To víte, dobří holubi se vracejí, jak se říká. Na Nový život mám jen ty nejlepší vzpomínky, proto jsem neváhala.

Nezdá se vám, že lidé poslední dobou přestávají číst? Pociťujete to nějak?

Je to pravda. Ani já už nemám na čtení tolik času jako dřív. Myslím, že je to dobou. Lidé se raději dívají na televizi nebo pracují s počítačem. Doba je velice hektická, ale já doufám, že se to změní a čas knih se zase vrátí. Pokaždé přišla nějaká novinka, která na chvíli změnila lidem životy, ale až se všechno uklidnilo, všechno se vrátilo do starých kolejí. Vidím i na svých vnučkách, že nemají ani chuť sednout si ke knížce. Přečtou si tak nanejvýš moji knihu, aby neurazily a mohly mi říct, jak se jim líbila, když se zeptám na jejich názor.

Máte teď v hlavě nějaký zajímavý nápad nebo projekt, který byste ctěla ještě tento rok zrealizovat?

Teď právě připravuji knihu o osudech českých lidí v osmnáctém století, kdy u nás ještě nebyla zrušena robota. Zatímco Evropa už byla novověká, u nás se žilo jako v hlubokém středověku. Teď načítám různé historické dokumenty a knihy, abych se o té době dozvěděla co nejvíc. Jedině tak totiž mohu autenticky a historicky přesně popsat příběh.

Proč jste se po letech strávených v Brně vrátila do rodných Novosedel?

Brno už mě omrzelo. Na stará kolena chci mít trochu klidu, tak jsem se rozhodla opravit dům po rodičích. Mám sice sourozence, ale byla jsem jediná, kdo se o něj mohl postarat, tak jsem to udělala. Mám tady na psaní klid, i když přes léto je to horší. Teď spíš čtu, abych v zimě mohla psát.

Je těžké uživit se psaním? Mají vůbec vydavatelství zájem?

Je pravda, že je to stále těžší. Mnoho vydavatelství zkrachovalo, trh se úží. Navíc mají zájem jen o bestsellery, ne o nekomerční tituly.

KDO JE VĚRA FOJTOVÁ

  • Básnířka a spisovaelka, narodila se 3. července 1947 v Novosedlích jako nejstarší z pěti dětí.
  • Vystudovala Gynázium v Mikulově, poté šla na dvouletou nástavbu na Střední knihovnické škole v Brně.
  • Je potřetí vdaná, má dceru, syna, dvě vnučky a vnuka.
  • Od roku 1966 pracovala sedm let jako knihovnice v Kloboukách u Brna. V roce 1974 se přestěhovala do Brna, kde působila deset let v tamním kulturním středisku. Poté až do předčasného důchodu pracovala jako redaktorka v kultuře.