Cimbalista a uznávaný folklorista vypadá na svůj věk až neuvěřitelně čile. „Určitě za to může cimbálová muzika. Díky ní se cítím tak dobře,“ pochvaluje si oslavenec.
Od mládí ho rodiče vedli k lidové písni. Sám se pak začal učit hrát na cimbál. „Byl jsem krúžkař, takže jsem to měl v krvi. Měli jsme hostinec, kde se scházela chasa. Když jsem jako malý usínal, přes zeď jsem poslouchal cimbálku,“ vzpomíná s úsměvem na tváři Hnátek.
Díky tvrdonickému krúžku poznal řadu vynikajících zpěváků z Podluží. „Nasával jsem tu atmosféru a snažil se pochytit z jejich umění co nejvíc,“ vypráví dnes již osmdesátiletý folklorista.
Když se ve hře na cimbál trošku zdokonalil, sbíral další zkušenosti v břeclavské lidové škole umění. „Tam se nastartovala moje folkloristická dráha,“ popisuje Hnátek.
Za svůj život se zúčastnil mnoha pěveckých, a dokonce i tanečních soutěží. „To mi tenkrát ještě sloužily nohy, dneska už bych to nezvládl,“ směje se sympatický jubilant s čakanem v ruce.
Během let stačil vystřídat hned několik cimbálových muzik. „Nejdřív jsme měli různé štrajchy. To byly složené muziky, kde hrávali trumpetisté, violisté, houslisté, jak se to sešlo. Žádná trvalá cimbálka totiž ve Tvrdonicích nebyla,“ vysvětluje.
Pak už se zdokonaloval při tvrdonských slavnostech, kdy se musel rychle naučit zahrát jakoukoliv písničku. „To mi dalo hodně. Mohl jsem ledacos odkoukat od nejlepších hudebníků,“ doplňuje.
V osmapadesátém roce se na třiadvacet let usadil v Břeclavanu. „Na ty roky vzpomínám velice rád. Aktivně jsem hrál, dokud jsem byl zdravý. Od té doby jsem se věnoval hledání talentů a nadaných zpěváků,“ pokračuje ve vyprávění oslavenec.
Vychoval primáše pěti cimbálových muzik. „Pomohl jsem jim otevřít bránu k muzicírování. Pak už se samozřejmě museli prosadit sami,“ říká skromně.
Přestože už má svá léta, nic mu nebrání v tom, aby se své celoživotní náplni věnoval i teď. „Ve slováckém krúžku Charvatčané učím zpěv. Potřebuji stále něco dělat, abych se nenudil,“ přiznává.