Za tu dobu se mu podařilo to, o co se jeho předchůdci ani nepokoušeli. Celé dějiny Podivína od roku 1842 totiž zdigitalizoval.
„Ke kronikářství jsem se dostal jako slepý k houslím. Už řív jsem byl nadšeným fotografem a zajímalo mě, co se ve městě děje. Proto když radnice hledala nástupce za kronikářku, která odcházela kvůli věku, pan starosta oslovil mne,“ vypráví Hasilík, co ho k tak odpovědné práci přivedlo.
Jako jeden z prvních úkolů po nástupu do nové funce ho čekaly dlouhé hodiny převádění starých textů do digitální podoby. „Byla to titěrná práce, ale myslím, že to stálo za to. Teď stačí otevřít soubor avšechno máte jako na talíři,“ popisuje.

Podle jeho slov je velice složité získat staré materiály nebo fotografie od lidí. „Když nechám vyhlásit, že něco hledám, málo kdo se ozve. A pak, když je výstava, za mnou lidi chodí, že takového harampádí mají doma spousty,“ postěžoval si Hasilík.

Před invalidním důchodem pracoval jako předák linky v továrně. Jak sám řekl, pro psaní kroniky neměl vzdělání. Nechybělo mu ale to správné zapálení, a tak se stal mistrem ve svém oboru. Dnes má na svém kontě několik výstav historických fotografií a pohlednic z Podivína. „K první výstavě jsem vytvořil také dřevěné makety historického středu města a školy. Dodnes jsou vystavené v univerzálu,“ říká sympatický kronikář.