„Svatojakubské hody pořádáme v režii slováckého krůžku vždy poslední víkend v červenci. Lidé se na ně moc těší. Tato slavnost prostě patří k tradici. Pro místní je to takový mezník v roce – něco jako Vánoce,“ zdůrazňuje význam hodové veselice starostka Moravské Nové Vsi Jana Krutáková.
To místostarosta Hustopečí Jiří Teplý přiznává, že v jejich městě hody až takový význam nemají. „Je to přece jen znovuobnovená tradice, takže lidé projevují zájem tak napůl. Mají radost, ale žádné velké davy se na Václavské slavnosti většinou nehrnou,“ říká.

Čí sú hody? Naše! Tak zní nejčastější pokřik krojovaných chlapců během hodových oslav. „Vesměs jde o mladé lidi, kteří se na hody rádi oblékají do kroje a baví se podobně jako v minulosti jejich rodiče,“ vysvětluje Karolína Bártová z Velkých Pavlovic. Zároveň ale uznává, že všichni obyvatelé nemají k dodržování tradic a obyčejů stejný vztah.

V Přibicích se mladým už tradice dodržovat příliš nechce. „Chtějí si to dělat podle sebe. První den tradice dodržují, potom už se baví neformálně. Pozvou si své oblíbené kapely a tancují, jak se jim zlíbí. Mně to ale vůbec nevadí,“ podporuje novoty starosta František Stankovič.

Naproti tomu například Vrbice patří mezi bašty klasických hodů. „Tradice se dodržuje na sto procent. Máme něco kolem třiceti krojovaných párů a na hody každoročně dorazí až patnáct set hostů. Být stárkem a stárkou je pro mladé čest. Mají o to velký zájem,“ pokyvuje starosta Vrbice Vlastimil Bařina.
Konzervativní přístup Vrbeckých se promítl i do loňské volby první stárky. „Jen proto, že navržená kandidátka žila do svých patnácti let víc v Německu než ve Vrbici, se většina obce postavila proti. Prý nechtějí první stárku, která se odkudsi přistěhovala. Dokonce jí poslali i anonym,“ kroutí i po roce hlavou brumovský stárek Michal Lupač.

Jako zástupce mladé generace přístup vrbeckých statousedlíků ostře kritizuje. „Psal jsem tehdy více chasám, že to tak přece nemůžeme nechat. Nakonec z toho ale nic nebylo. Měli tehdy asi strach, co by tomu řekli lidi, kdybychom se vzbouřili,“ dodává zklamaně.

 

 

Vážená redakce,

posíláme Vám svoji připomínku ke článku "Nejsou hody jako hody, mladí tradice mění" od Zuzany Banasikové, který vyšel v deníku Rovnost minulý týden; zejména pak k posledním dvěma odstavcům textu.

Patříme mezi mladé vrbecké "starousedlíky" a aktivně jsme se zúčastnili diskusí o tom, zda na Vrbici bude nebo nebude "přespolní" stárka. Věřili jsme, že tato záležitost už je uzavřena, ale na výše citovaný článek musíme reagovat. Ve zmíněných dvou odstavcích je obsažena série nepravd a polopravd, které jsou zřejmě způsobeny jednostrannou interpretací událostí brumovským stárkem Michalem Lupačem. Pro vysvětlení našeho postoje Vám zasíláme článek, který jsme publikovali ve Vrbeckém zpravodaji, abychom širší veřejnosti objasnili své tehdejší jednání. Pokud budete mít zájem, spojte se s námi, rádi s Vámi vše podrobně prodiskutujeme. Ocenili bychom, kdyby byl zveřejněn také náš pohled na věc, pohled z druhé strany.
Dagmar Bukovská, Radim Bukovský, Soňa Čejková, Lenka Lubalová, František Machovský

Článek z Vrbeckého zpravodaje: Proč jsme bojovali…


Jistě většina z Vás postřehla, že před hody zažila vrbecká chasa tvrdé boje ve vlastních řadách. Tento článek už nechce nic a nikoho napadat, nechce otevírat staré rány, chce jen vysvětlit, o co nám vlastně šlo…

Jako každý rok si chasa zvolila stárkú a jeden z nich si vybral stárku, která není z Vrbice. Tím se málem porušila tradice, že stárkem může být jenom "vrbečák". A že si s tím chasa nevěděla rady? Je třeba si uvědomit, že takový problém chasa dosud řešit nemusela. Máme ještě v živé paměti dva obdobné případy "nevrbečáků", kterým stárkování také nebylo dovoleno. Ale vše se tenkrát vyřešilo tiše, bez účasti chasy. Letos však byla chasa postavena do nové situace a musela se zabývat tím, zda se držet tradice…

A nabízí se hned několik otázek: Co je to tradice? Kdo tradici tvoří? Proč na ní tak lpět? Koho lze považovat za "vrbečáka"?
Tradice je dobou prověřený a ustálený soubor zvyků a zvyklostí, který je udržován a formován veřejným míněním. Je to jakési generační dědictví; je tedy pouze na nás, zda tradice přežije pro další generaci. Tradice vrbeckých hodů je silná a věhlasná v širokém okolí. Toho bychom si měli všichni vážit a snažit se ji zachovat v pokud možno nezměněné podobě.

Tradici musíme brát nejen jako dědictví našich dědů, ale také jako půjčku od našich dětí. Ano, tradice se může měnit a vyvíjet, ale až dozraje její čas. Pokud ji však budeme měnit, kdykoli se nám zlíbí, bude jeden kompromis následovat druhý, tradice přestane být tradicí. Tím se vytratí to, co u nás všichni obdivují. A co pak předáme našim dětem?

Pokud by si původně zvolení stárci pro rok 2006 prosadili svou a stárkou by se stala "nevrbečanka", mohl by to být první z těchto kompromisů. Dnes by měla "přespolní stárka" na Vrbici babičku, zítra přítele a nakonec by ani nemusela stárkovat v místním kroji…Uznáváme, že toto je opravdu do extrému dovedená hypotéza. Možná by se nic takového nestalo. Možná… Ale proč to zbytečně pokoušet?

Uvědomme si, že dnes už máme jen hrstečku zvyků dodržovaných ještě před padesáti lety. Tenkrát měli stárci a stárky po celý rok tolik povinností, že nebylo možné, aby stárkoval někdo jiný než "vrbečák". I dnes je stárkování spousta povinností a starostí, je to ale také veliká čest. Je to krásné privilegium, které patří vrbečákům, proč si ho nechat vzít? Ostatně velmi pěkně to za nás vyjádřila slova letošní zavádky:
"Buďme hrdí na našu tradici. Nenechme z ní udělat atrakci.
Hody sů a budů tej Vrbeckej chasy, ostatní jste vítanými hosty."
Velmi sporná je otázka, kdo vlastně je a není "vrbečák". Každý to cítíme jinak… Snad je to ten, kdo na Vrbici bydlí, kdo odtud odchází za svými radostmi a starostmi… "Pravý vrbečák" však jistě ctí a dodržuje zdejší tradice.

Už je dobojováno. Hody nakonec dopadly jinak, než jsme na začátku přepokládali. Naše argumenty původně zvolené stárky nepřesvědčily, a my jsme se už pomalu smiřovali s představou "přespolní stárky". Oni sami však přiznali, že na starosti, které ke stárkování patří, nemají čas. A proto se stárkování vzdali.

Jisté však je, že jeden přínos to pro Vrbici mělo. A to, že se rozvinula diskuse napříč všemi generacemi, především mezi mládeží a dětmi. Protože pokud se o věci mluví, znamená to, že je to věc živá. A pokud se o tom mluví mezi dětmi, pak je tady naděje, že naše tradice zůstanou zachovány.

 

další článek k tématu