Stalo se tak v Praze v Národním domě na Smíchově v listopadu loňského roku. Přirozená skromnost Jana Němce však zabránila tomu, aby o svém ocenění informoval veřejnost. Prozradili to až jeho kamarádi.

„Přišel za mnou abych mu do Prahy dělal doprovod. Rád jsem to přijal. Udílení ceny byla noblesní záležitost, kolem nás byly samé známé osobnosti. Jsem na Honzu pyšný,” dělí se o svůj zážitek Jaroslav Celnar. Cestu do Prahy absolvoval s Janem Němcem vlakem.

Pro něho samotného je prý ocenění tím nejlepším v životě. „Copak to člověk čeká, že ho vyberou mezi sedm nejlepších ze stovky filharmoniků? Moc si toho vážím. Je to ocenění za celoživotní práci,” říká.

I přes svůj věk je Jan Němec nabitý optimismem a dobrou náladou. Když vypráví o svém hudebním životě, nemá daleko k prozpěvování. Každou chvíli prokládá své zážitky zpívanými melodiemi. Inspirací jsou mu i chvilková setkání s lidmi.

„Věčnou inspirací jsou pro mě ženy, to je obecně známá věc. Jejich krása se dá vyjádřit hudbou velmi vhodně,” říká.
Proto má na svém kontě, kromě virtuosní hry na kontrafagot, i řadu skladatelských úspěchů. Dodnes některé z nich mohou slyšet posluchači například ve vysílání Českého rozhlasu.

Ke složení Chansonu D´Amour ho inspirovala kolegyně v práci. Skladbu Zahrádka zelená má ve svém repertoáru kapela Moravěnka.
Myslel i na své rodáky. Kompletní notový záznam i text ke skladbě Vranovičtí stárci má připravený už delší dobu. „Mám představu, že by ji do svého repertoáru mohla zařadit Moravanka Jana Slabáka. Budu s ním o tom jednat,” naznačuje Němec.

Hudebník Jan Němec převzal ocenění Senior Prix 2009.

Co se skrývá za jeho úspěchem? Sám říká, že především píle a chuť být co nejlepší.
„Chtěl jsem vynikat, navíc mě muzika bavila. A možná jsem měl i štěstí,” přemítá.

Nikdy by nešel na koncert nepřipravený. „Dirigenti nás cepovali. To se běžně stávalo, že vás během koncertu vyvolal, abyste hrál sám. A to nemůžete zahrát blbě. Když zahrajete skvěle, diváci to ocení aplausem i výkřiky hurá, bravo. A to kdekoliv na světě. To je motivace,” vzpomíná.

I když měl talent, nebyla jeho cesta na výsluní přímá. Původně chtěl hrát na trubku, měl ale špatný „nátisk”. Pak mu doporučili postupně flétnu, hoboj i trombón. Na ten měl zase krátké ruce.

V době přípravy na konzervatoř nakonec zvolil fagot. I když u něho zůstal celý muzikantský život, ani tento nástroj nebyl optimální pro jeho tělesné dispozice.

„Až ve třetím ročníku konzervatoře mě profesor upozornil, že hraji křečovitě. Vzápětí jsme objevili důvod. Moje krátké prsty. Těžko jsem dosahoval na klapky. Pak jsem je různě křivil a přizpůsoboval. Občas jsem přitom některou z nich ulomil. Měl jsem fagot celý poslepovaný,” vypráví s úsměvem.

Už na konzervatoři byl Jan Němec přijatý do Rozhlasového orchestru v Brně. Vojnu prožil ve Vojenském uměleckém souboru a v roce 1956 přešel do Státní filharmonie Brno.

V ní setrval dlouhých čtyřiatřicet let, až do důchodu. „Obrovským přínosem pro orchestr byla jeho virtuózní hra na kontrafagot, v níž byl vynikajícím specialistou. Rovněž jeho veliká skromnost a současně nesmírná oblíbenost pro jeho pozitivní myšlení a schopnost šířit kolem sebe dobrou náladu byly vždy pro kolegy v orchestru velikým přínosem,” zaznělo v Praze při předávání ceny Janu Němcovi. Řeč připravili jeho kolegové z filharmonie.

DAGMAR HUMPOLÍKOVÁ