„S loutkou musíte mít vztah, umět pracovat s materiálem a umět se vyjádřit. Vyslat vzkaz publiku, aniž by bylo vidět vás samotné," popisuje Ondříšek.

Loutkové divadlo mu zprostředkovává návrat do dětství. Do dob, kdy si s Michalem Mikuličem a Tomášem Gálou hrávali doma první scénky, kdy jako kluci vytvářeli vlastní figurky. „Tenkrát to šlo. Byl na to čas. Chodili jsme do školy, nebo na osm hodin do práce. Neměli jsme rodiny. Teď si loutky necháváme dělat. Za peníze," vysvětluje muž. Hru nacvičují dva roky. Protože už nejsou malí kluci, ale otcové a manželové.

„Dřív jsme byli horké hlavy. Když jsme někde soutěžili, hádali jsme se s porotci. Nechtěli jsme slyšet jiný názor. Dnes je to už chladnější," tvrdí Ondříšek. Ze zakladatelů zůstali dva Ondříškovi a Gálovi to ale klape.

„Tomáš dokáže vždycky hru vymyslet, což já třeba neumím. Ale když už nápad znám, všechno zařídím. Každý jsme na něco jiného. Ani se moc nehádáme," směje se muž.

Pro něj bývalo divadlo prioritní. Jak ale míní, teď slouží spíš pro radost a zábavu, než pro trofeje ze soutěží. Přiznává také, že kritika je často válcovala. „Byli jsme venkovské divadlo. Kritika nás mockrát zešrotovala. Nechtěli nás brát. Teď už je to lepší," říká. Ondříškovi však na kritice zas tak nesejde. Chce cítit energii z publika, slyšet potlesk.

Kdysi hrávali skoro pořád pro děti. Jejich nynější sci-fi činohra Kukačka z vesmíru, je mládeži nepřístupná. Ale úspěšná. „Dvakrát jsme vyprodali sál v Podivíně. Tam jsme si to publikum vychovali," říká Ondříšek sám herec.

Na konci roku se sejdou a uvidí, co bude dál. „Rád bych se vrátil k loutkám, ale přizpůsobím se většině," prozrazuje Ondříšek. Tuší, že zůstanou u činohry.

ADÉLA JELÍNKOVÁ