Oběma partami prošel Josef Trumpeš. Přestože začínal původně jako kytarista, přešel na basu a našel se ve zpěvu. Tomu se věnuje dodnes. Pepa Trumpeš tak žije rockem i na stará kolena.

Vzpomeneš si na druhou partu Lazy Dogs?

Šel jsem v sedmdesátém roce na vojnu a když jsem se vrátil, tak už Osičkova sestava nehrála. Na basu hrál Ivan Kučera, který v současnosti v Portugalsku hraje ve filharmonii na lesní roh. Kytaru měl Zdeněk Pradlovský, druhou kytaru a zpěv Jara Kudrnáček, bicí Tonda Jergl. Já jsem po vojně začal zpívat. S klukama jsem začal hrát od roku 1973, kdy už jsem žil v Brně. Zkoušky jsme mívali ve Staré Břeclavi U Kapličky jednou až dvakrát týdně. Zahráli jsme dvě hodinky a fičeli vlakem zpátky. Hrávali jsme minimálně jednou týdně. V Břeclavi a okolí, na Slovensku.

Změnil se nějak playlist?

Přitvrdilo se. Hráli jsme Deep Purple, Fleatwood Mac, Jethro Tull, Chicago, Cream, Black Sabbath, Santanu, Free… Měli jsme i tři vlastní vály, klasiky o lásce.

Takže docela slušný rozsah.

Hráli jsme, protože to lidi chtěli slyšet, honorář byl osmdesát korun. V sedmdesátých letech jsme byli pod ideovým tlakem. Už se jim nelíbilo, že zpíváme anglicky. U přehrávek se ptali, kdy se střílelo z Aurory a kolikátý sjezd sovětských komunistů byl naposledy. Šedesát procent produkce muselo být česky, zbytek mohl být anglicky. A my jsme zpívali jenom anglicky. Chodil jsem do jazykových kurzů. Taky mě učil Karel Karmazin přes foneticky psané texty.

V sedmdesátých letech byly dlouhé vlasy značkou nesouhlasu. Jak to bylo v kapele?

Kromě mě je měli snad všichni. Já to měl podobně jako teď. Extrém byl Tonda Jergl a Zdeněk Pradlovský, moravský Alvin Lee. Měli jsme štěstí, že na nás chodilo slušné obecenstvo. Nebyly žádné konflikty a průsery, jen sem tam nějaký náznak. Hráli jsme k tanci, chtěli jsme bavit lidi.

Kdy jste skončili?

Po roce 1976, když jsem se oženil. Kudrnáček začal jezdit ven, Ivan začal dělat konzervatoř a Pradlovský si udělal vlastní projekt. Tonda začal hrávat v Brně a Lazy Dogs vyšuměly. Rok na to jsem začal hrát profesionálně, hlavně v Brně a Německu.

Dělal jsi něco v Brně?

Začal jsem zpívat ve Slováckém krůžku, kde jsem vydržel strašně dlouho. Díky tomu jsem se dostal za bolševika i do světa, byl jsem v Itálii a Finsku. No a spoustu let jsem trénoval házenou. Po revoluci jsme dali Lazy Dogs zase dohromady, ale to dojíždění nám nesedělo. Udělali jsme s Pavlem Bačíkem kapelu Rusty Nails a hrajeme už deset let. S mladými muzikanty.

A jak se hraje s mladýma?

Skvěle. Je baví, že si můžou zahrát fláky, ke kterým by se dostali nejspíš až ve stáří, blues a jiné kousky. A nás zase těší, že je baví hrát s námi. Když nebereš muziku z ekonomického hlediska, ale pro radost, je to úplně jiné. Prostě si to užíváš. Vytvořili jsme si svoje publikum, které nás v Brně podporuje. Je to fajn.

A co zahrajete na Ozvěnách?

Sestava, kterou jsme dali dohromady s Bačíkem, bude navazovat na náš repertoár z těch dob. Hlavně se ale opře o mladého talentovaného kytaristu Filipa Kantora, který má rád Jimiho Hendrixe. Basu vezme Jiří Pešek.

Takže se na koncert těšíte?

Hlavně na staré známé. A na tu vlnu z loňska, že se zase pobavíme a bude setkání generací. Ukážeme lidem, že na hrob je ještě čas. Když se kapela poskládá ze správných lidí, na věku nezáleží. Generace se vzájemně doplňují, vznikne nová symbióza.

Koncert Ozvěny břeclavského rocku vrátí pět hudebních legend na pódium břeclavského kulturního domu v sobotu 27. října. Fotografie, plakáty a další relikvie s rockovou tématikou minulého tisíciletí v Břeclavi můžete zasílat na adresu týdeníku Nový život nebo elektronicky na facebookový profil akce Ozvěny břeclavského rocku.

TOMÁŠ TESAŘ