Bělka je ztvárňuje jako rozčilený divák z publika. Lidé ho mohli vidět i v kinech, která z hry nabízela přímý přenos. S Ovčáčkem miláčkem se mladý herec rozloučí osmého ledna.

Jdete v polovině měsíce volit prezidenta?
Půjdu, ale popravdě ještě nevím, komu hlas dám.

Ptám se samozřejmě účelově. Máte tedy v souvislosti s výsledkem volby nějaké přání?
Rozhodnuto ještě vůbec nemám. Spíš bych věděl, koho asi nechci.

A to?
To si nechám pro sebe.

Proč se na to ptám. Chcete alespoň ve skrytu duše, aby obhájila stávající hlava státu a mohl vzniknout například třetí díl Ovčáčka?
Jo takhle – aby bylo o čem hrát. On ale prostor pro politickou satiru vznikne i v případě, že na Hradě bude někdo jiný. Jak říkal kolega a kamarád Marek Příkazký, místo pro politickou satiru bude vždy a pořád. Nezáleží jen na panu Zemanovi.



Nechám se zasvětit. Jak moc se divadla tomuto žánru věnují?
Několik menších divadel něco podobného dělalo či dělá. Ovčáček čtveráček a Ovčáček miláček způsobil neuvěřitelný boom.

S politickou satirou máte nyní první přímou zkušenost?
Ano, zcela.

Jaké to tedy bylo?
Hlavním překvapením bylo, že jsem byl vůbec obsazený. Pomohl mi kamarád a maskér z divadla Zdeněk Nedorost, který mě při obsazování rolí navrhl. Roli Hamáčkových totiž musel hrát někdo, kdo není zprofanovým ksichtem. Tím, že se huláká z hlediště, je nutné, aby to vypadalo, že jde skutečně o diváka. Díky bohu to padlo na mě. Jako první zkušenost s profesionálním divadlem to bylo skvělé. Lepší start jsem si přát ani nemohl.

Jaké máte reakce od rodiny a přátel?
U známých je zpětná vazba vesměs kladná. A to i u kolegů, kteří v tom nehrají. Říkali, že to bylo výborné. Reakce rodiny už byla trochu kritičtější. Otec mi říkal, že byla místa, kde jsem mohl zpomalit nebo udělat pauzu. Rodina bývá obecně nejkritičtější. Dost lidí mi taky řeklo, že do interakce s diváky by nejspíš nešli.



Ne každý asi přijímá satiru s nadhledem. Zvláště, když se trefuje do jejich oblíbených osobností. Zaznamenal jste i politicky zabarvenou reakci?
To ne, to se mi ještě nestalo. Stalo se mi ale něco jiného.

Sem s tím.
Jedna divačka na mě začala útočit. Ani po prvních pěti vteřinách šoku, kdy jsem začal v hledišti hulákat, nepochopila, že je to hrané. Myslela si, že jsem tam opravdu přišel projevit názor a narušit představení.

Tím to bylo lepší, ne?
Vzala to tak, že když jsem odcházel uličkou k východu ze sálu, odmítla mě pustit. Mou nohu si secvakla mezi své. Za žádnou cenu mě nehodlala pustit. Musel jsem s ní jít do dialogu, samozřejmě v roli Hamáčků. Takže jsem byl protivný.

Než Ovčáček miláček vznikl, měli jste jen pět zkoušek, že?
Ano. Premiéra byla jednatřicátého srpna a my jsme začali někdy kolem pětadvacátého.

Jak náročné to v takovém tempu bylo?
Začali jsme rovnou generálkovým týdnem. Jeden den byly čtené zkoušky, pak už jsme byli rovnou na jevišti. Dřelo se, makalo.

V době přímého přenosu do kin v České republice bylo plné divadlo. Sledovaly vás tisíce lidí. Byl jste nervózní?
Ani snad ne. Nervózní jsem byl při premiéře. Ovšem v momentě, kdy se rozmluvím, vnitřní rozpoložení přejde do užívání si. S kamerami jsem ale přece jen trochu nervózní byl. Uvědomil jsem si to v momentu, kdy jsem sestoupil do spodních řad a věděl jsem, že mám kameru v zádech.

Chtěl byste, aby se pro vás Zlínské divadlo stalo profesionální štací?
Byl bych rád. Za roky, co se tam pohybuju, se z mnoha lidí stali mí přátelé. Navíc, kdo by nechtěl hrát ve druhém největším divadle v republice.

Jak to vlastně máte s břeclavským divadlem Bedřicha Kaněry?
Bohužel už je to pro mě minulost. Když jsem začal studovat ve Zlíně, musel jsem skončit. Studium herectví je neskutečný žrout času. Domů se dostanu tak jednou za tři týdny.