„Je boží," usmívá se směrem k pódiu asi čtyřicetiletá žena na svou kamarádku. Tančí  a pobrukuje si text hitu Nenapovídej, který na jednom festivalu vystřelil Michala Davida v roce 1981 mezi hvězdy hudebního nebe.

„Napsal jsem taky písničku o Rathovi. Pětadvacet let dopředu," usmívá se o chvíli později guru několika tisícovek lidí pro tento večer. Ti jsou odvázaní. Ty tam jsou slzy z hokejové prohry se Slováky. Z pódia zní: „Jak snadno uvěří se lhářům."

Během krátké přestávky si musí zpěvák oddechnout. Ale úplně nemizí. Na velkém plátně se uculuje ve společném klipu s Lucií Vondráčkovou. Žádný složitý text, hodně tancování. To lidi chtějí.

Velký kšeft dělají i prodavači u stánku se svítícími meči. Některým dívkám blikají na hlavách i čertovské růžky.

Mezi písničkami zve k sobě Michal David patnáctiletého Petra Zhyvachivskyho. Chlapce, který přišel o ledvinu po brutálním útoku v centru Břeclavi. Dává mu šek na sto tisíc korun. Zvěsti o tom, že měl něco společného s drogami, jak se objevilo v tisku, zpěvák odmítl. „Jestli tohle je drogový dealer, tak já jsem čínský bůh srandy," říká. „Peníze půjdou lidem, kterým se stalo to, co postihlo mě," vysvětluje Petr, kam zamíří darovaná částka.

Jeho matka Oksana Zhyvachivska pak při focení Petra s šekem doplňuje, že vznikne nadační fond, který ponese synovo jméno. „Bude poskytovat právní, psychologickou a finanční pomoc lidem, které postihlo to co nás," říká.

Píšu si poznámky, když vtom mě zaujme křik moderátora, který hvězdě večera sekunduje při skladbě Ruská Máša. A už to jede, to je jízda. „Ruská Máša, není česká Dáša," notuje si dav kolem mě. Nějak mě to nebere. Kvůli práci. Ale uznávám, že všechny Davidovy písně jsou hodně chytlavé a chápu rozjařené lidi kolem sebe. Užívají si to.

Před další písničkou se moderátor ptá: „Kdo má céčka? Má někdo céčka?" Přede mnou asi dvacetiletá dívčina najednou vytáhne z kapsy řetěz céček. Říkám si, to ani na plakátech nebylo – příhodné rekvizity s sebou.

Že to Davidovi někdy trošku ujede, to vůbec nevadí. „O-o-o, decibelý lásky, o-o-o, to je muzika!" notuje o chvíli později. Sype jeden hit za druhým. „Non stop, já chci žít non stop, a s tím co přijde, mám chuť se rvát,"  křičí lidé.

Koncert se chýlí ke konci. „Dáme ještě jednu?" pokládá zpěvák řečnickou otázku. To už slyším od vchodu na stadion. Jak zjišťuji, u repráků to mým uším vůbec nesvědčilo. Následují Děti ráje.

A pak? Legendární spartakiádní píseň Poupata. Tu si vybavuji. Vracím se na chvíli v duchu do svého mládí, kdy o poznání mladší Michal David fušoval do řemesla i květinářům. „Když se podaří, co se dařit má, když rozkvete růže z poupěte…" Velmi pozitivní písnička. Možná až moc. „Krásným zítřkům žít a kvést," je toho důkazem.

Hitman pak ještě kvůli hlasitým projevům lidí podotýká, že „pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít." A to už mířím k domovu s pocitem, že Michal David je prostě pořád in. O takovou zábavu zkrátka lidé stojí.