Již v polovině devatenáctého století se podle Schulze začaly objevovat v Českých listech zmínky o tehdy ještě samostatné obci, která byla součástí Dolního Rakouska. „Národopisci se vyjadřovali o Poštorné jako o slovácké obci uprostřed německého moře. I přes německý vliv si dokázala zachovat krojovou kulturu, svoji mluvu. Vše vyvrcholilo především v roce 1910, kdy byla takzvaná stávka poštorenských dětí. Zavřeli u nás českou školu, ale děti začaly chodit do školy ve Staré Břeclavi, rovněž české. O pár let později navštívil Poštornou i prezident Masaryk a potvrdil, že se obci podařilo uchovat svoji tvář," vypráví mimo jiné také dlouholetý dopisovatel národopisného a vlastivědného časopisu známého jako Malovaný kraj.

Malá slovácká obec byla rodištěm i působištěm mnoha básníků, spisovatelů a dalších významných osobností. „Ať už to byl Vilém Trávníček, Jan Skácel, Jiří Holásek, Miroslav Geršic a mnozí další. I díky nim si obec uchovává svoji slováckou tvář," říká Schulz, který se ve volném čase rád věnuje také grafické tvorbě či badatelské činnosti.

Drahý koníček

O udržování tradic se poštorenský rodák snaží celý život. „Kamarádi o mně někdy dokonce říkají, že jsem Poštoran jak poleno," směje se muž a doplňuje. „Je to především díky snaze našeho krúžku. Ten udržuje letité tradice, jako jsou hody, plesy a fašank. Oživuje zapomenuté zvyky, spolupracujeme se školami, vyučujeme tance a obnovujeme vlastní krojový fond. A nutno říct, že opatřit si kroj a pečovat o něj je v této době opravdu nákladný koníček," zmiňuje rovněž člen Sdružení břeclavských výtvarníků, který působí již mnoho let ve folklorním prostředí.

Do budoucna by Schulz rád viděl snahu mladých lidí, již by tradice šířili dál. „V našem krúžku působí i mladí Koňárci, kteří čerpají z tradic našeho kraje. Až jsou starší, tak si pak volí mezi jinými činnostmi. Věřím však, že se u nás i tak tradice a tvář obce podaří udržet. Nejen já cítím hrdost, že žiji právě zde," nechává se slyšet Poštoran.