„Původně se jich nahlásilo ještě o deset víc. Někteří ale nepřijeli. Nevím, jestli někde řádí chřipková epidemie," krčí rameny Alena Bilavčíková z městského kulturního a informačního centra.

Když se ale rozhlédnu po zaplněném sále, ve kterém si prozpěvuje přes dvě stě zejména starších lidí, je zřejmé, že nižší počet muzikantů nikomu nevadí. „Harmoniky táhnou, je to už zavedená akce. Programová jistota. Řadu písniček lidé znají, takže si je zpívají spolu s harmonikáři," pokyvuje hlavou Bilavčíková.

Přitom ale přiznává, že před premiérovým ročníkem měli o zájmu veřejnosti o harmoniky pochybnosti. Ve městě totiž nikdy nic podobného nepořádali. A možná by to tak i zůstalo, nebýt harmonikáře Romana Straky, který žije už 32 let ve Vídni. A do Pohořelic jezdí k holiči. Právě on s myšlenkou na pohořelické setkání mužů a žen s harmonikami přišel jako jeden z prvních.

„Jsou tady úžasní lidé, všichni se smějí," pochvaluje si po svém vystoupení dobře naladěný Straka, který městu dokonce napsal písničku. Její název? Přece Pohořelice.

Vínečko bílé, jsi od mej milej, budu ta pít, co budu žít, vínečko bílé… zpívá celý sál. Také si v duchu pobrukuji notoricky známou melodii. A počítám, že stejně tak i starosta města Josef Svoboda, který sedí opodál.

„Když to někdo umí, je to krásné. Užívám si to. Byl jsem zatím na všech ročnících. Harmonika je nástroj, který se dá přinést všude. Takový malý orchestr," svěřuje se první muž Pohořelic.

„I já jsem tady už poněkolikáté. Je to pěkné, má to atmosféru, hrají samé hezké písničky. Navíc si popovídám s děvčicemi, se kterými jsem se dlouho neviděl," přidává se další domácí milovník tónů harmoniky Vladimír Přichystal.

Na podiu postupně předvádí, co umí, František Nečas ze Starovic, Antonín Skoupil a Ladislav Procházka z Velkých Bílovic, Jiří Stöhr z Břeclavi, domácí muzikanti Ivo Janičata a Petr Šarda, ale i duo harmonikářů z Moravského Žižkova. Další hudebníci přijeli potěšit například z Brna, Čejče, Vyškova nebo Třebíče.

Nejstarším zúčastněným harmonikářem je už téměř osmdesátiletý Vladimír Štraus z Dolních Dunajovic. „Mám rád skoro všechny styly, kromě těch úplně nejnovějších. Líbí se mně všechno, co má melodii a takt," říká

Rodák z někdejší Jugoslávie vzal harmoniku poprvé do rukou v roce 1942, v poněmčovacím lágru v Německu. Bylo mu devět let. To ještě netušil, že se mu muzicírování stane celoživotním koníčkem.

„Příležitostí k hraní dnes není zase tolik, kam mě pozvou, tam přijedu. Hrál jsem třeba v Horních Bojanovicích nebo v Ivančicích," ohlíží se Štraus, který umí na harmoniku kromě polek a valčíků také swing, jazz nebo jugoslávské písně.

Každý z harmonikářů si na podiu „střihne" několik písniček. Kdo toho ještě nemá dost, může v hraní pokračovat v neoficiální večerní části, která několikahodinové setkání uzavírá. Harmonikáři se baví a improvizují například ve dvojicích.

Zpestřením letošního ročníku je navíc vystoupení části pohořelického národopisného souboru Rozmarýnek, který existuje už šest let. A čítá třiatřicet folklorních nadějí.

Tak, harmonikáři, zase za rok.