Akademický sochař František Navrátil se vrátil ke svým kořenům. Důchodové období prožívá v rodných Borkovanech, kde v plné práci oslavil už své pětasedmdesátiny. U příležitosti životního jubilea vystavuje nyní v hustopečské galerii domu U Synků drobné plastiky a kresby pod názvem Krásy ohroženého druhu Homo sapiens.

Je podle vás člověk skutečně ohrožený druh?

Ano, my lidé děláme velké chyby vůči sobě i vůči všem jakoby podřízeným druhům. Příkladem za všechny je dobývání energie. Její úžasnou spotřebou vzniká konflikt s přírodou a tam vzniká napětí. Prožil jsem třičtvrtě století, což není malá porce času, a vidím jak obrovsky dynamika energetické spotřeby narůstá a s ní i vykořisťování přírody. Jsme skutečně ohroženi, a čím je nás víc, tím vzniká větší nebezpečí. Cítím zodpovědnost vůči svým vnoučatům a dalším potomkům. Myslím, že dnes tato odvážná otázka časem nabude na aktuálnosti.

Jakou krásu člověka vnímáte, jak ji ztvárňujete?

Krása člověka je už v jeho vlastní existenci. To znamená, že já jako člověk jsem se narodil v jisté společenské situaci a mám neobyčejně omezenou dobu vnímání, neboť život je tak krátký. Kontakt s protějškem, s nímž se člověk setkává jako s druhem, přítelem, je prchavý jako průlet létavice. Je to nesmírně krátký čas a o to víc to vnímám intenzivněji. Krása je v neopakovatelnosti každého exempláře, ať je v jakékoliv situaci, v jedinečnosti každého kousku života. Vždy se snažím vidět v tom svém hlubokém pesimismu právě tu protější stranku mince. Na jedné straně úděs, na druhé straně nesmírná krása, kterou jedinečnost života poskytuje.

Které období z vašeho tvůrčího života považujete za nejšťastnější?

To je těžko říct. Považuji za velké štěstí, že jsem se dotkl lidí, kterých si hluboce vážím a kteří někam posunuli povědomí lidské společnosti. Byli citliví a vnímali svůj osobní prožitek, který dovedli zobecnit. Dovedli ho vidět v širší trvalosti a platnosti. Na tohle jsem reagoval a byla pro mě odměna s těmito lidmi pracovat. Byli to hudebníci, básníci, spisovatelé nebo prostí řemeslníci, kdokoliv. Každý může přinést jistý díl krásného výkonu. Nejšťastnější bylo pochopitelně období mládí, kdy měl člověk iluze a před sebou velkou porci času, tím pádem daleko větší prostor a naděje. Pak se všechno krátí, zhušťuje, zrychluje a vnímání je daleko povrchnější a aktuálnější, jen to nezbytí, co nám zůstává. Šálek kávy nebo dvě deci vína jsou vzácností.

Můžete jmenovat někoho, kdo na vás zapůsobil nejvíce?

Pochopitelně to byl můj otec, který, ač nevzdělaný člověk, byl neobyčejný pozorovatel přírody a života vůbec. Měl intuitivní schopnost vidět globálně až vesmírně. On věděl, že ta naše Země je malinká a cítil také ten nárůst člověka, jak vstupuje do přírody s neúctou a necitlivostí. Díky tomu například dneska neznám svoje sousedy, neznám lidi, kteří jsou nablízku, protože praktikujeme více ten virtuální svět přes média, s kterými jsme v kontaktu denně a známe je lépe než našeho nejbližšího. To jsou věci které, mě znepokojují.

Jak dnes vzpomínáte na své začátky v komunistickém režimu?

V době, v které jsem žil a studoval, jsem musel nějakým způsobem fungovat. Po absolvování školy bylo těžké udržet se na volné noze a člověk se musel účastnit různých soutěží, aby získal zakázky. Tak to bylo například s Gottwaldem, když jsem byl s brněnskými sochaři vyzvaný účastnit se. Vyhrál můj starší kolega, ale když přitvrdilo a musel projekt realizovat, tak skončil život. Druhá cena připadla mně a musel jsem se rozhodovat. Vše bylo řízené, i samotná práce. Neustále se muselo něco měnit, tu ruka, tu noha a až při samotné odlitce jsme museli Gottwaldovi uřezat hlavu a sklonit ji, aby se díval mezi pracující lid. Byly to trapné rekonstrukce, kde člověk neměl kousek tvůrčí svobody a najednou se za to styděl podepsat. Naštěstí mi dobří přátelé klepali na rameno a říkali, neboj se, on tam dlouho stát nebude. Takže i v tom jsou různé úděly a pasti, do kterých se člověk dostane, ani neví jak. Líbí se mi to období po revoluci, kdy si člověk skutečně může svobodně dělat, co chce. Zase ovšem bez peněz.

Co děláte v současné době?

V tomhle věku spíš zapravuji dluhy, na které jsem dříve neměl čas. Říkám tomu, že zametám. Prioritou je udržet si zdraví, protože svou ženu mám patnáct let nemocnou s Parkinsonovou chorobou. Úsilí dožití ve zdraví je velké. Důležití jsou přátelé a ty mám, jsou to ti, kteří obstáli ve chvílích nejtěžších. Chci se věnovat také své druhé zálibě, což je mikrosvět, do kterého nahlížím prostřednictvím entomologie. Mám docela slušnou sbírku, která teď půjde do Národního muzea. Dvacet let jsem jezdil po světě jenom kvůli motýlům a broukům. Hledal jsem je uprostřed Sahary i v čínských pralesích, bylo to velmi zajímavé. Teď to chci zpracovat a autorsky zodpovědně ukončit.

Jaké dílo jste chtěl vždycky vytvořit a doposud jste se k tomu nedostal?

Věci, kterým jsem dříve dával nějaký důraz, postupem času slábly. Ty, které jsem dělal jak spontánně, to znamená svobodně, které nebyly zakázkou a nebyly omezeny nějakými hranicemi, nabývají teď na síle. Jsou to záležitosti soukromého charakteru, lidé, se kterými se znám důvěrně. Nejsou to žádné celebrity, ale lidi, kteří obstáli v tom životním chaosu.

 

životopis