Nikdy se nestal souborovým zpěvákem, nýbrž svým způsobem žije jako předkové. Když jeho otec, agrární činitel, musel počátkem padasátých let ustoupit do pozadí, záhy uchopil opratě koní, a byli to jejich koně, byť nyní družstevní, a plný víry v život rodu, který přeci musí pokračovat, oral a přitom zpíval.
Když mu bylo znemožněno studovat Vyšší lesnickou školu v Písku, po vojně ve Vimperku, kde si zamiloval české písně, absolvoval Střední zemědělsko-technickou školu ve Strážnici, která mu dala základ pro celoživotní práci, včetně předních funkcí v družstvu Moravská Nová Ves.

Ve Strážnici pronikal do světa folkloru a také složil myslivecké zkoušky, aby mohl chodit na čekanou do Lužního lesa pod Tvrdonicema - k pozůstatkům koryta Moravy, pamatujícího Velkomoravskou říši.

Začátky jeho přirozené hudební výchovy spadají do doby, kdy ještě neuměl pořádně číst, ale už ministroval. „Zaposlúchal sem sa do hlasu varhaních píšťal a pozpěvoval si spolu s muzikú církevní melodie.“ Byly však i jiné podněty – rodinná fotka zachycuje strýce, padlé v první válce. „Mosím na nich zpomínat, je to ve mně a spolu s nima celé ty těžké staletí na Podluží.“

To všechno roztávalo při jeho vystoupeních se soubory velikosti a věhlasu jako Podlužan, Břeclavan či BROLN, ale přitom zůstal následníkem anonymních lidových tvůrců.
František Studénka, rolník, vinař a pokorný strážce lidovej pěsničky na Podluží, přirovnává lidské bytí k vínu. „Čím více je překážek, tím je víno kořenější a jiskrnější.“