Ustohal obešel známé a dal dohromady soubor nadšenců. „V roce 1976 jsme měli první premiéru. Od té doby se soubor rozvíjel a každoročně jsme přidávali další a další hry. Většinou tak dvě až tři ročně," uvádí nyní devětašedesáti­letý muž.

V začátcích se pouštěl i do takových kousků, kdy se na pódiu v jedné divadelní inscenaci objevilo pětačtyřicet lidí. „Byla to doba, kdy měli o hraní zájem i studenti 
z gymnázia. Objevila se parta, která v sobě měla velké nadšení," vzpomíná režisér, který režíroval kolem pětadvaceti představení a v dalších vystupoval přímo na jevišti.

Stálý zájem

Zásadový muž, který přiznal, že dříve uměl na zkoušce vybuchnout a prásknout dveřmi, získal 
k divadlu vztah už v dětství. Jeho otec 
i matka byli totiž také amatérští herci. „Jako malý kluk jsem tajně chodil do té samé sokolovny, v níž hrajeme ještě dnes. Schovával jsem se za kulisami a pozoroval svoje rodiče při zkouškách," popisuje.

A ve vyprávění 
o své oddanosti divadelním prknům pokračuje. „Když jsme například nacvičovali hru Milenci z kiosku, tak jsem jel i do Prahy, kde ji zrovna hráli, abych načerpal inspiraci. Chtěl jsem, aby to bylo co nejdokonalejší," usmívá se Podivínčan, jenž si pochvaluje 
i současný zájem lidí 
o ochotnické hraní. „Ozývají se noví lidé, a to jak mladí, tak i starší. Pouštíme se společně do dalších a dalších her," říká divadelník.

Poslední představení, kterého se režisérsky zhostil, bylo to od italského autora Enrica Luttmanna 5 za jednu. „Vystupují v něm jen samé ženy. Přišly za mnou, že by si rády právě tohle zahrály. Zkoušky si děvčata dobře užívala a pocit z dobrého výsledku se dostavil po dvou představeních před místními diváky, kdy slyšely dlouhotrvající potlesk a slova chvály," ohlíží se ochotník.

Zájemci mohou na kus 5 za jednu vyrazit i v sobotu, a to do Klobouků u Brna. Podivínští nadšenci se představí od sedmi hodin večer v tamní sokolovně. Vstupné je osmdesát korun.