Jak začala vaše výtvarná kariéra? Chtěl jste být malířem od dětství?

Nevím po kom, ale po předcích jsem zdědil pracovitost, cílevědomost, potřebovaql jsem stále něco dělat. Věnoval jsem se sportu, ale hned na druhém místě mě zajímala příroda. A s udivením jsem zjistil, že mě baví kreslení. Tehdy jsem si rád brával tužku, protože nic jiného k sehnání nebylo, a zachycoval jsem všechno kolem sebe. A v Hustopečích se po roce pětačtyřicet daly koupit edice o umělcích, a tak jsem zjistil, že daleko lepší než já je Mánes, Rada nebo Švabinský. Říkal jsem si: Copak bys to dokázal tak jako oni? Proto jsem kreslil téměř pořád a všude.

A kdy nastal ten zlom, když jste se rozhodl jít cestou malíře?

Později na gymnáziu v Hustopečích jsem si začal říkat, čím bych vlastně chtěl být. Měl jsem takové dvě možnosti. Buď se vydat na dráhu vědce, který bude pátrat v říši rostinné a živočišné, nebo se stát umělcem. A vyhrálo samozřejmě výtvarnictví.

Na kterou školu jste se tedy přihlásil?

Přihlásil jsem se na Akademii výtvarných umění v Praze, byl jsem připravený zkoušky složit, ale zřejmě někdo úmyslně pozdržel zvací dopis, takže jsem přišel na zkoušky až třetí a čtvrtý den jejich trvání. Navíc na akademii se tehdy hlásili umělci, kterým už bylo třicet a více let, měli vlastní ateliéry v Praze a já jako osmnáctiletý klučík jsem neměl šanci. Všichni přišli s olejomalbami a já jsem přinesl akvarelky na obyčejné čtvrtce, protože jsem tehdy ani nevěděl, co je to akvarelový papír.

Co jste tedy dělal, když vás na akademii nepřijali?

Když jsem věděl, že přijat nebudu, chtěl jsem zkusit učitelské povolání.Nejdříve jsem učil v Mariánských Lázních, pak v Lázních Kynžvart.

A co období vojny? Nechybělo vám v kasárnách malování?

Na vojně jsem měl i první kolektivní výstavu v Českých Budějovicích. Rok poté jsem měl výstavu v Hradci Králové, a tam se všechny moje obrazy ztratily. To jsem tehdy považoval za obrovský úspěch.

A kdy jste vystavoval poprvé sám?

Bylo to v roce šedesát pět v mé rodné obci, když jsem odešel z těch západních Čech. Pak jsem se dostal do Strachotína, když tam ještě nebyly žádné nádrže, rostla tam bujná vegetace. V tom jsem se vyžíval. Objevovaly se přede mnou úžasné obrazy, kde se přede mnou odkrývaly vykopávky lovců mamutů. Tam jsem žil v souladu s přírodou.

Kdy jste vůbec začal s olejomalbami?

Bylo to asi o deset let později, když jsem přestěhoval do Hustopečí a měl jsem tam pronajatý ateliér. V té době se začaly budovat také Novomlýnské nádrže a Československý výtvarný fond vyhlásil soutěž Mizející krajina, ve které jsme měli zobrazit to, co zmizí pod hladinou nádrží. Přihlásil jsem se se sedmnácti kresbami. A protože mi komise vzala všechny, troufl jsem si namalovat olejomabu.

Co považujete za svůj největší životní výtvarný úspěch?

Jednoznačně to, že se mi podařilo vytvořit si vlastní osobitý výtvarný názor. Ten sice není dnes příliš progresivní a nemá u odborníků tu hlavní zelenou, ale já jsem věrný člověk, zůstávám u svého poetického vidění světa.

Líbí se vám moderní šokující umění?

Já jsem velice tolerantní, mám modernu rád, ale musí to mít duši.

Založil jste si v Břeclavi galerii. Nevadí vám, že není ve větším městě?

Já jsem patriot, takže v Brně nebo v Praze bych nevydržel. Navíc v Břeclavi je poměrně klid a líbí se mi tady. Mým snem je mít galerii vlastní, ne pronajatou.

Vaše obrazy rámujete výlučně do bílých rámů. Proč?

K mým obrazům se hned tak něco nehodí. Navíc jsou lehké a praktické. Někdo také obrazy dozdobuje rámem, ale já zastávám názor, že je důležité to, co je v obraze.

Jaké používáte nejčastěji barvy?

Je to různé, i když to vypadá, že na mých obrazech je téměř výhradně zelená, modrá a hnědá.

Máte nějaké oblíbené dílo, kterého byste se nikdy nechtěl zbavit?

Na začátku si každý říká, že tento obraz by nikdy neprodal. Když ale není na chleba, stejně ho prodá. Když jsem ale o nějaké dílo přišel, vždycky mě to vyburcovalo k ještě lepšímu výkonu.

Víte, u koho skončily všechny vaše obrazy?

Mám takový diář, kam si kreslím všechna díla, jejich rozměry a případně i to, kdo si je koupil. Ale občas se mi některý obraz zatoulá, takže nevím, kdo ho má.

A jsou někteří lidé, kteří vaše obrazy kupují pravidelně?

Někteří jich mají doma i patnáct. Chce to ale hlavně místo a jistě také peníze.

Dnes slavíte jubileum. Jaký je váš největší cíl do dalších let?

Hlavní je zdraví, to je prosté. Rád bych také viděl, jak se prosadí mé děti.