Předchozí
1 z 11
Další

Lukáš Reichmann při přechodu hor v Rumunsku.Lukáš Reichmann při přechodu hor v Rumunsku.Zdroj: se svolením Lukáše Reichmanna

Pandemie koronaviru mu cestování ztížila. Přesto se loni vydal na přechod liduprázdných rumunských pohoří Penteleu a Vrancea. „Příští měsíc odlétám zhruba na tři týdny do Gruzie," hlásí na úvod usměvavý Reichmann.

Pozvání na rodinný piknik u řeky Zájande v Isfahánu.Pozvání na rodinný piknik u řeky Zájande v Isfahánu.Zdroj: se svolením Lukáše Reichmanna

K srdci mu však přirostl hlavně Írán, který navštívil hned třikrát. Naposled v roce 2019. Kromě fascinujících památek mu z něj utkvěli především skvělí a přátelští Peršané. „V Íránu jsem byl poprvé v roce 2010, kdy jsme cestovali po zemi do Indie. Podruhé jsme se tam vydali v roce 2014 a také v roce 2019. Oproti stavu před devíti lety udělala země obrovský krok dopředu. Především co se sdílnosti a otevřenosti lidí týče. Nynější prezident Hasan Rúhání se snaží přiblížit západu. A ačkoli v zemi stále ještě vládne teokratický režim v čele s ajatolláhem Chamenejím, není již problém se například zastavit na ulici se ženou a promluvit s ní," vypráví cestovatel.

Zeď bývalé americké ambasády v Teheránu.Zeď bývalé americké ambasády v Teheránu.Zdroj: se svolením Lukáše Reichmanna

Překvapilo ho, jak otevřeně se tehdy lidé vyjadřovali k režimu. „Lidé v Íránu milují fotbal, sledují anglickou ligu. První, co řeknou, je, že znají Tomáše Rosického a ve druhé větě nezapomenou zmínit, že je tento režim štve (úsměv). Oproti dřívějšku je snazší dostat vízum, lze jej vyplnit vlastně online. Na ambasádu pak člověk musí zamířit jen kvůli otiskům prstů," říká Reichmann.

Citadela Rayen v Iránu.Citadela Rayen v Iránu.Zdroj: se svolením Lukáše Reichmanna

Přestože je Írán proslulý krásou svých památek, turistů v zemi příliš není. „Prakticky žádné jsme tam při naší návštěvě v roce 2019 nepotkali. I kvůli mediálnímu obrazu, který země má. Přitom jde o kolébku vzdělanosti. Íránci nejsou Arabové, ale Peršané. A jsou na to patřičně hrdí. Váží si turistů, kteří zemi navštěvují. A přejí jim, aby se jim v zemi líbilo," tlumočí Břeclavan.

Iránské dívky v tradičním čádoru.Iránské dívky v tradičním čádoru.Zdroj: se svolením Lukáše Reichmanna

Írán je spíše prozápadní. A jak je to s oděvem u žen? „Většina je volnomyšlenkářská. Stále je povinností zahalovat se a nosit šátky. Řadu žen, především starších, jsme potkávali v čádorech. Vzhledem k tomu, že je ale polovina Íránců mladších třiceti let, je čádory vidět spíše méně. I když jsou stále dress code na úřadech. Mám i řadu fotek dívek, které si šátky sundaly a dobrovolně se bez nich nechaly i vyfotit. Třeba s cigaretou v puse (úsměv). Hodně otevřeným městem je v tomto směru Isfahán, moderní západní město, kde to skutečně žije," zmiňuje Reichmann.

Jedno ze sedmi náměstí komplexu hrobky Imama Rezy v Mašhadu.Jedno ze sedmi náměstí komplexu hrobky Imama Rezy v Mašhadu.Zdroj: se svolením Lukáše Reichmanna

Nejvíce ho v tomto směru překvapilo město Mašad. „To je nejposvátnější místo všech Šíitů v celém Íránu. Těch je v zemi na devadesát procent. Město se nachází na jihu země v blízkosti afghánské hranice. Posvátné je proto, že je v něm monumentální komplex hrobky, v níž je pohřbený osmý imám Réza. Celý areál čítá na třicet budov a asi sedm nádvoří. To je právě místo, kde jsme potkávali ženy pouze v čádorech. Jinak se sem ani nesmí. Zajímavé bylo, že jsme se paradoxně kousek od Mašadu se seznámili s jedním mladým učitelem, který studoval v Itálii. Zavedl nás do takového klubu, řekněme undergroundového. Tam si holky sundaly šátky, všichni popíjeli alkohol, pálenku, pokuřovali. Bylo to takové svobodné místo v islámském světě," usmívá se.

Zaniklé město Ghagha-Šahr na úpatí hory Khajeh.Zaniklé město Ghagha-Šahr na úpatí hory Khajeh.Zdroj: se svolením Lukáše Reichmanna

Po Íránu cestovali autem. „Potkali jsme jednoho pána, důchodce jménem Davúd. Představil se nám jako průvodce. Na ty si dáváme v podobných zemích pozor. Nicméně Davúd byl neskutečně milý a sympatický muž, se kterým jsme nakonec jeho autem projeli na dva tisíce kilometrů. Díky němu jsme viděli spoustu věcí, na které bychom možná nenarazili. Například poušť Lút. Zaujaly mě ale i tak zvané kanáty, což jsou uměle vytvořené podzemní kanály, které měly za úkol přivádět vodu do pouště. Některé z nich jsou až patnáct set let staré. Úžasné bylo i město Bam s citadelou na vrcholku," láká dobrodruh.

Tradiční iránský chléb.Tradiční iránský chléb.Zdroj: se svolením Lukáše Reichmanna

Rád vzpomíná také na místní gastronomii. „Většinou jsme jedli kebaby, rýži s máslem, pečená rajčata, kuřata, čočku nebo lilek. Globalizace s sebou pochopitelně přinesla také fast foody. Na ty lze narazit hlavně ve větších městech. Mně osobně zachutnal takzvaný dug. Je to něco jako jogurt s vodou, má to slanou chuť a vůni po mátě. K dostání jsou nealkoholická piva ve všech příchutích a pochopitelně i čaje. Domů jsem si dovezl kustovnici čínskou, což bych přirovnal k brusinkám. No a potom datle, pláty sušeného rozmixovaného ovoce, olivy s oříšky a jiné dobroty," vyjmenovává.

Čajovna Vakil v Kermanu v Iránu.Čajovna Vakil v Kermanu v Iránu.Zdroj: se svolením Lukáše Reichmanna

Ačkoli to zní jakkoli neuvěřitelně, cestovat po Persii nebylo nijak finančně nákladné. „Tři týdny nás vyšly asi na dvacet tisíc korun. A to jsme si dopřávali vše, na co jsme měli chuť, a bydleli jsme v hotelech. Protože jsem byl pokladníkem výpravy, tak to vím docela přesně," směje se.

Prodej koření na bazaru Bozorg v Kermánu.Prodej koření na bazaru Bozorg v Kermánu.Zdroj: se svolením Lukáše Reichmanna

A jakou měnou že se vlastně platí v Íránu? „No, to je zajímavá záležitost. Měna se jmenuje rijál. Cenu však prodejci říkají v tůmánech, což je deset rijálů. Může se ale i stát, že vám řeknou cenu v chomejní, tedy podle obrázku ajatolláha na bankovce. Chomejní je pak deset tisíc rijálů. Aby toho nebylo málo, tak částky jsou psané v jazyce farsí. To je ale naštěstí jen deset znaků, ty jsem se naučil a neměli jsme problém," přibližuje Reichmann, který v Íránu pořídil na čtyři a půl tisíce fotografií.

Lukáš Reichmann v Indii.Lukáš Reichmann v Indii.Zdroj: Se svolením Lukáše Reichmanna

Když zrovna necestuje, rád si s přáteli při skleničce vína zahraje mariáš. Věnuje se také hledání ztracených věcí s pomocí detektoru kovů či houbaření.