Mladá Marie Terezie byla půvabná holka, říká sochař Kovářík

Zdroj: Deník / Michal Bílek

Jak uvedl hned při slavnostním odhalení, osobnost Marie Terezie si lze představovat jako pomyslnou figurku v politické hře tehdejší Evropy. „Pomník tím získává edukativní rozměr, nutí lidi uvažovat, zamyslet se a třeba i zapátrat, kdo Marie Terezie byla, co za svého života učinila a jak ve skutečnosti vypadala,“ říká čtyřicetiletý umělec.

Jenže Marie Terezie jednadvacátého století si získala nejen své obdivovatele, ale také zaryté kritiky. „Už mi ale přestaly chodit nenávistné e-maily. Nevím, jak se to boxuje na facebooku. Například u České televize bylo 3,5 tisíce komentů. Většinou to vypadalo pozitivně,“ pokračuje Kovářík.

Zdroj: Deník / Michal Bílek

Vítězný návrh na pomník Marie Terezie z roku 2014 byl ale poněkud jiný. „Byl trošku konkrétnější. Člověk se však nějakým způsobem vyvíjí, takže jsme to zlehka předělali. Zachovány byly výšky, veškeré proporce, akorát jsem to více zjednodušili,“ říká autor, který se do české metropole stěhoval před dvaceti lety. Tedy poté, co dokončil umělecko-průmyslovou školu v Uherském Hradišti.

Zdroj: Deník / Michal Bílek

A proč je tedy hradčanská císařovna jiná? „Chtěli jsme, aby byla symbolem. Nebylo potřeba vytvářet konkrétní podobu. O ní se navíc ani pořádně neví, jaká byla. Marie Terezie vypadá na každém portrétu jinak,“ vysvětluje Kovářík.

Zdroj: Deník / Michal Bílek

Avšak jedním jejím portrétem se ratíškovičtí tvůrci inspirovali. „Byl z doby, kdy jí bylo asi šestadvacet let a kdy byla korunována naší královnou. Tehdy byla ještě mladá, štíhlá, krásná a půvabná holka. Nebyla takovou vídeňskou matronou,“ usmívá se sochař.

Zdroj: Deník / Michal Bílek

Pokusili se tak, jak říká, o lidštější přístup. „Kdybyste udělal něco jasného, tak se nad ní nikdo nepozastaví. Maximálně pak nad tím, jestli měla mít větší nos… Ale tato podoba vede k zamyšlení, pozitivnímu i negativnímu. A je dobře, že reakci v lidech vyvolává,“ myslí si tvůrce.

Zdroj: archiv J. Kováříka

Ten v současnosti pracuje na své volné tvorbě. „Jde o abstraktnější formy, a to ještě více rozevláté. Těmto tvarům říkám biomorfní. Je to inspirováno přírodou a fyzikálními ději,“ popisuje aktuální tvorbu, na níž pracuje v Praze. Přesto se vždy velice rád vrací domů, k rodičům do Ratíškovic. Také se rád setkává s kamarády, s nimiž dřív zavítal i za místním vínem. Nejen o to jej letošní rok ochudil.

Galerie hlavního města Prahy sice na Zámku Troja zahájila jeho výstavu Colorbond. Jenže expozice byla kvůli pandemii nejen otevřena později, ale navíc je nyní nepřístupná. „Čekám, jestli se znovu otevře. Pro mladého autora, jakým jsem já, je tato výstava pocta,“ posteskne si Kovářík.

Zdroj: archiv J. Kováříka

Trojský zámek tak zatím ukrývá i díla, která právě koronavirus připomínají. „Někdy se zabývám tím, jak věci vypadají pod mikroskopem. Baví mne je sledovat. Vznikly tak některá díla, která koronavirus připomínají,“ podotýká nyní již známý sochaře. Ten tak jde ve stopách svých rodičů, otce Miroslava, který se věnuje zejména lité i ražené medaili a plaketě a maminky Ludmily, která se zaměřuje zejména na volnou keramickou tvorbu.

Stejně jako oni si prošel střední umělecko-průmyslovou školou v Uherském Hradišti, kde se věnoval výtvarnému zpracování keramiky. Jeho další profesní kroky vedly do Prahy na Akademii výtvarných umění. Nejdříve do sochařské ateliéru Jindřicha Zeithammla, pak do intermediálního ateliéru Milana Knížáka a pak opět do sochařského ateliéru Jindřicha Zeithammla.

Kromě České republiky vystavoval samostatně už i Německu. A spolu s kolegy i ve Švýcarsku, Anglii či Belgii.