Předchozí
1 z 5
Další

1Šéftrenér břeclavského klubu MSK Gumotex Břeclav Jaroslav Hýbner.Zdroj: Archiv Jaroslava Hýbnera

Posledních dvacet roků se jeho trenérská kariéra točí kolem ping pongu v Břeclavi. Původně provinční klub pomohl vyšvihnout mezi domácí ženskou špičku a čtyřikrát s ním oslavil mistrovský titul v extralize. „Pořád mě všechno kolem stolního tenisu baví. Hlavně práce s mládeží, která je ještě bezelstná. Mladí říkají, co si myslí a mají mě rádi. Právě toto mi teď nejvíc chybí, potkávám jen anonymní lidi v supermarketu," míní osmasedmdesátiletý kouč.

Foto 2Zdroj: Archiv Jaroslava Hýbnera

Rodák ze Zlína vynikal ve stolním tenisu odmalička. „Bydlel jsem ve Zlíně v okrajové čtvrti, kde se postavil stůl, sešla se parta lidi a bavilo nás to. S vrstevníky jsme se kvůli tomu přihlásili do klubu Jiskra Gottwaldov. První rok jsem byl mezi nejlepšími šestnácti mladými v okrese, o rok později krajským přeborníkem, za další dva roky přeborníkem kraje ve dvouhře mužů," povídá Hýbner.

V Brně se propracoval až do nejvyšší soutěže ve stolním tenisu. Za svou kariéru dvakrát slavil titul republikového šampiona, jednou právě v Brně na jihu Moravy a jednou v Ostravě po vojně. „Postupem času mi začali říkat, že už jsem starý, tak jsem postupně přecházel k trénování. Ale pořád jsem se jim někdy hodil, tak jsem ještě hrál. S trénováním jsem začínal u mládeže," vzpomíná Hýbner, jenž bydlí v Dubňanech na Hodonínsku.

Foto 3Zdroj: Archiv Jaroslava Hýbnera

Jako kouč pomohl Havířov dotáhnout k mistrovskému titulu v ženské extralize (na snímku s vítězným týmem), po návratu z angažmá v bohaté zemi u Perského zálivu v Kuvajtu. „To pro mě možná byly zlaté časy. Zvlášť když za mnou v lednu přiletěla manželka s dcerami. Přijížděly z české zimy v teplém oblečení a v Kuvajtu bylo pětadvacet stupňů. Bydleli jsme tři trenéři na bytě a když jsme potřebovali soukromí s rodinou, tak pro Kuvajťany nebyl problém nám zařídit každému samostatný byt," vzpomíná zkušený trenér.

V arabské zemi záhy poznal tamější luxusní život. „Šest kluků si hrálo na plácku a každý přijel vlatním autem. Moji svěřenci jezdili na tréninky v bavorácích nebo mercedesech, nezletilou mládež vozil Egypťan klubovým mikrobusem," míní Hýbner. Z angažmá v ropném ráji mu utkvěla také nedochvilnost tamních obyvatel. „Když jsme se na něčem domlouvali, vždycky řekli, dá-li Bůh. Člověk třeba řekl, že se sejdeme v půl páté odpoledne, odpověděli že dá - li Bůh a přišli třeba až o půl šesté nebo vůbec, samozřejmě bez následné omluvy. Byla to zajímavá zkušenost poznat jinou kulturu," povídá. Jeho angažmá skončilo v době, kdy do Kuvajtu vtrhly irácké tanky při konfliktu, jenž vešel ve známost jako Válka v Zálivu. „Taky jsem si tam koupil auto, na tu dobu přepych za našich cca sto padesát tisíc. Ale odjel jsem na dovolenou a za týden začala válka. Auto zůstalo tam a po válce se stalo obětí úklidu ulic," bere už nepříjemnou příhodu s úsměvem Hýbner.

Foto 4Zdroj: Archiv Jaroslava Hýbnera

Po návratu do vlasti znovu trénoval v Ostravě a postupem času se dostal na čtyři paralympiády včetně nejslavnější v australské Sydney, kde česká výprava vyhrála dvě zlata a další stříbra (na snímku s mužským družstvem). „To už se opakovat nebude," je přesvědčený Hýbner. Před důchodem se rozhodl z Ostravy přesunout na jih Moravy. „Dcera se přestěhovala do Hodonína a říkali jsme si se ženou, že co budeme dělat sami, tak jsme se přesunuli do Dubňan," míní Hýbner. Nedlouho poté se ozvala s atraktivní nabídkou Břeclav. „Škoda, že jsem ji nedostal už při přesunu z Ostravy. Postavili bychom si dům v Břeclavi, takto musím třikrát nebo čtyřikrát týdně dojíždět do Dubňan, což už teď není ideální," přiznává Hýbner.

V Břeclavi zažil budování zlaté éry. MSK se postupně vypracovalo ze druhé ligy až k dominanci v extralize, kde vyhrálo čtyřikrát, jedenáctkrát slavilo v Českém poháru. O primáty v nejvyšší soutěži se přetahují Hodonín a Břeclav. „Vůbec to není stereotyp, spíš je to přesně naopak. Vždycky se vyšvihne ještě někdo nový," odmítá Hýbner řeči o tom, že extraliga je jen o dvou družstvech.

Foto 5Zdroj: Archiv Jaroslava Hýbnera

Kromě trénování měl Hýbner vždycky zápal do novinařiny. Začínal v brněnské redakci Svobodného slova a ve své činnosti pokračoval i dál. „V Ostravě jsem přispíval do šesti různých tiskovin. Potom i po přesunu do Břeclavi v tom pokračuji. Když ještě vycházely tři tiskoviny pro okres Břeclav, posílal jsem do každé autorskou verzi. Nedokázal bych poslat do všech třech jednu verzi, když jsem za ně dostával honorář. Naučil jsem se za ty roky texty psát tak, aby byly čtivé. Vždy si po sobě kontrolují základní věci, jako aby se neopakovala slova nebo, aby to bylo čtivé a realistické. Někdo má tendenci svůj klub jenom vychvalovat," praví Hýbner, jenž sepsal také několik knih o stolním tenise. Kromě trénování a autorské činnosti se dlohodobě zabývá výchovou nových trenérů až po nejvyšší licenci A, byl předsedou komise vrcholového stolního tenisu, reprezentačním trenérem žen a juniorů, členem předsednictva České asociace stolního tenisu i klubovým funkcionářem ve Vítkovicích, v Havířově a v Břeclavi.

Předjaří tráví doma s manželkou a prací na zahrádce v naději, že se brzy dostanou k očkování a život k normálu. „Ještěže bydlíme v rodinném domě, takže mám přece jenom větší volnost. V kontaktu se sportem jsem tak, že na dálku posbírám hlasy a sepíšu články, telefonicky a přes maily jsem v kontaktu s vedením klubu a hráči. Chodím taky na procházky se psem," uzavíra Hýbner.