Řeči jen o poděděných genech mě rozčilují, popisuje dřinu kreslířka Vojtková

Zdroj: archiv Julie Vojtkové

Malovat začala v době, kdy byla schopná sama udržet tužku. „Vím to z vyprávění rodičů. Od té doby jsem ji také prakticky nepustila. Vybavuje se mi, že jsem kreslila a malovala všude a za všech okolností. Kreslila jsem ve volných chvilkách ve školce, později ve škole, na rodinných oslavách i v restauraci. Byla jsem schopna pokreslit cokoliv a rodiče si dělali legraci, že pro mě nejsou schopní shánět tolik papírů,“ vzpomíná mladá kreslířka.

Zdroj: archiv Julie Vojtkové

Své první dětské výtvory má ostatně stále doma schované. „U táty v ateliéru je jim vyčleněný celý šuplík. Zpočátku jsem kreslila to, co každé dítě. Různé abstraktní čáry a později hlavonožce. Jakmile jsem však trochu vyrostla, úplně jsem se ponořila do svého světa plného víl a skřítků. Vzpomínám si, že jsem tyto bytosti viděla kolem sebe prakticky všude, a proto jsem je také pořád kreslila. Milovala jsem barvy a mé obrázky jich byly také plné, moc ráda jsem například malovala duhu. Naučila jsem se, jak v ní jdou barvy popořadě a byla vždy rozčílená, když to někde na obrázku bylo špatně. Tyto motivy jsou mi stále blízké a pohádkové a mystické náměty se v mých kresbách objevují i teď,“ vyznává se Vojtková.

Zdroj: archiv Julie Vojtkové

Malování by se ráda věnovala i profesně. „Vždycky jsem tvrdila, že budu malířka. I v dobách, kdy mi dělalo problém písmenko r a ř. Nenapadá mě nic jiného, co bych chtěla v životě dělat tak moc, jako malování. Živit se takovýmto způsobem je velmi těžké, to mohu vidět ve svém okolí. Nemyslím si však, že by mě to odrazovalo, spíš vím, že musím očekávat, že to bude těžké a že mě to bude stát mnoho sil a času,“ je si vědomá mladá žena, která čerpá inspiraci především ze svých snů a zážitků.

Zdroj: archiv Julie Vojtkové

Přestože se jí nepodařilo dostat na brněnskou fakultu výtvarných umění, svého snu se nevzdává. „Byla jsem sice zklamaná, ale necítím to jako žádnou prohru. Myslím si, že je dobře, že věci dopadly tak, jak dopadly. Mám podanou přihlášku na Masarykovu univerzitu v Brně, kde bych chtěla studovat uměnovědná studia. Doufám, že budu přijata. Ráda sázím na jednu kartu, takže nikam jinam jsem přihlášku nepodala,“ věří Vojtková.

Zdroj: archiv Julie Vojtkové

Vůbec nejblíže má ke kresbě. „Hlavně dříve jsem nedala dopustit na dobré akvarelové pastelky. Nyní mám nejraději práci s akvarelem a anilinovými barvami. Rozhodně bych se však chtěla naučit malovat. Zatím jsem zkoušela práci s olejovými barvami jen jednou, ale ráda bych to napravila a více se s nimi seznámila. S mojí kamarádkou Alenkou jsme vytvořily takovou dílnu, které říkáme Císařovy nové šaty, malujeme v rámci ní na oblečení. Nejčastěji se jedná o kousky ze sekáčů nebo o kousky, které již nejsou samy o sobě zajímavé a potřebují ozvláštnit. Moc mě to baví, ale nerada se se svými výtvory loučím. Nejraději tedy nakonec maluji věci pro sebe přesně podle mých představ. Nedávno jsem také zkusila tvořit modrotisk a vyšívat. Ráda stále zkouším různé nové techniky,“ vyjmenovává nadějná umělkyně, které není cizí ani prostředí ilustrace.

Zdroj: archiv Julie Vojtkové

Malovat podle ní může každý. „Nejdůležitější chtít malovat či jakkoliv jinak tvořit. Pak už na sobě jen člověk pracovat a nevzdat to, když se mu to nedaří. Malování se určitě dá naučit a vydřít. Co se však nedá tak snadno natrénovat, je fantazie, představivost a nápady,“ tvrdí Vojtková.

Zdroj: archiv Julie Vojtkové

Když zrovna nekreslí, čte ráda knihy, dívá se na filmy nebo píše vlastní příběhy. „Jednou bych chtěla napsat knihu a vydat ji. Také trávím čas v přírodě, v lese, cestuji a jsem se svými přáteli,“ říká Břeclavanka.