Předchozí
1 z 11
Další

"Zahodil jsem kvádro a oblékl montérky, které se teď staly mým pracovním oděvem. Navíc, co si budeme povídat, jsou doopravdy pohodlné,“ směje se uprostřed svého retro království v Břeclavi sympatický muž.

Petr PeturaZdroj: Deník / Iva Haghofer

Už šest let vyrábí retro cedule a americký designový nábytek z dvousetlitrových plechových sudů. Kromě toho restauruje staré automaty na cukrovinky a staré hrací automaty, juke boxy, gramofony nebo čerpací stojany.

Petr PeturaZdroj: Deník / Iva Haghofer

„Líbí se mi americký design. Zpočátku jsem spíš jen sbíral. Začalo to v době, kdy jsme se s partnerkou přestěhovali do domu. Měli jsme jednu volnou místnost a já jsem si řekl, že si z ní udělám takový chlapský pokoj,“ vypráví Petura.

Petr PeturaZdroj: Deník / Iva Haghofer

Místnost začaly plnit gramofony, retro cedule, později i juke boxy, staré hrací automaty nebo čerpací stojany. „Nejstarší juke box tady mám asi z roku 1968. Protože jde o rok, kdy jsem se narodil, hodně pro mě znamená. Postupně se učím všechny tyto věci nejen restaurovat, co se jejich vzhledu týče, ale i opravovat. Pokud to jde, jsem rád, když jsou i funkční. Mám tady i hrací automat pinball z roku 1947, třeba se mi ho na stará kolena podaří uvést do provozu,“ říká s úsměvem muž, který se sice narodil v České republice, s rodiči ale prožil téměř celý život ve Vídni.

Petr PeturaZdroj: Deník / Iva Haghofer

Aktuálně se Petura připravuje na jarní prestižní veletrh veteránů v rakouském Tullnu. „Sjíždějí se tam vášniví sběratelé aut. K veteránům pasuje právě i stylový nábytek. Mnozí sběratelé mají totiž garáže vybavené mnohem lépe než obýváky. Mají tam koutek nebo bar, kde si rádi posedí a užívají si pohled na svá auta. Jsou to takové garáže, kde by se dalo ze země i jíst,“ přibližuje Petura.

Petr PeturaZdroj: Deník / Iva Haghofer

Do Tullnu s sebou poveze několik kusů originálního nábytku, který zhotovuje výhradně z nových sudů. „Vyrábím křesla, stoličky, regály, nebo dokonce už i botníky. Jsou to sice dražší kousky, ale zato prakticky nezničitelné originály. Sudy řežu ručně flexou nebo raznicí a lakovat je nechávám výhradně práškově – nábytek pak vypadá skvěle a navíc vůbec není cítit. Cedule si pak nechávám řezat vodním paprskem,“ pochvaluje si tvůrce.

Petr PeturaZdroj: Deník / Iva Haghofer

Jako o umělci o sobě hovořit odmítá. „To, co dělám, to není žádné umění. Kdo je zručný, zvládl by to taky. Jde jen o to mít nápad a nebát se něco vyzkoušet. Často se mi stává, že si něco namyslím, nařežu si sud a zjistím, že to vlastně vůbec nepůjde. Kolikrát sudy i vyhodím,“ vypráví Petura.

Petr PeturaZdroj: Deník / Iva Haghofer

Jeho kousky se vyznačují precizností a promyšlenými detaily. „Jsem puntičkář, mám rád řád a pořádek. Možná i proto bych nemohl pracovat s někým v týmu. Následníka stejně nemám, mám dvě dospělé dcery,“ usmívá se Čechorakušan.

Petr PeturaZdroj: Deník / Iva Haghofer

Retro věci, které prošly jeho rukama, buď končí u sběratelů, v kasinech, ve stylových restauracích a barech nebo u přátel a známých v tuzemsku i ve světě. „Poslední dobou si je ale začínají půjčovat třeba televizní štáby nebo divadelníci. Zrovna před měsícem kanadský štáb natáčel v Praze reklamu na kečup pro americký trh. A jako kulisa sloužily mé retro dekorace,“ překvapuje dvaapadesátiletý muž, který si momentálně opravuje domek a chystá dílnu.

Petr PeturaZdroj: Deník / Iva Haghofer

Americké retro je nejen jeho prací, ale především koníčkem. „Tady v dílně trávím někdy i dvanáct hodin. Neuvěřitelně mě to duševně naplňuje. Největším oceněním pro mě pak je nadšení lidí, pro které jsem něco opravil nebo vyrobil,“ vyznává se Petura.

Petr PeturaZdroj: Deník / Iva Haghofer

Přestože mu učarovala, do Ameriky se vycestovat rozhodně nechystá. „Nebyl bych schopný nastoupit do letadla. To je na jednu stranu i dobré, protože kdybych se tam vydal, musel bych s sebou mít tisíce dolarů v hotovosti. Neodolal bych totiž a rozhodně bych si musel něco pořídit,“ směje se tvůrce, jehož nejcennějším kouskem v dílně je americká pokladna z roku 1927 či dřevěná lednička ze třicátých let minulého století.

Petr PeturaZdroj: Deník / Iva Haghofer