Nadáváte na poměry? Štve vás současná vláda, ale děsí vás představa návratu Andreje Babiše k moci? Pak asi patříte k většině obyvatel České republiky, kteří jsou skeptičtí k veřejným institucím. Podle dlouhodobého šetření Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) jsou Češi v tomto směru pod průměrem ostatních zkoumaných zemí. Například loni věřilo vládě devatenáct procent lidí, zatímco průměr zemí OECD je 39 procent. Zdejším politickým stranám důvěřuje čtrnáct procent lidí a sněmovně dvacet. Lépe jsou na tom místní samosprávy, které se těší důvěře 44 procent občanů. Dá se to přeložit i tak, že čím víc vidíme politikům na prsty a máme je na očích, tím jsou pro nás přijatelnější. Dokud se ovšem neukáže, že daleko víc než na bližního svého mysleli ve funkcích na sebe.

Lze z toho udělat závěr, že své svobodně volené zástupce od obce výš vnímáme jako někoho, s kým vlastně nechceme mít nic společného, neboť to jsou „oni“? Když se podíváme na nedávný průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění, dá se této hypotéze přitakat. Za svými zdmi, ve svých bublinách a na svých chalupách se Češi cítí komfortně. S životem jsou spokojeny téměř tři čtvrtiny z nich, velmi 18 procent, spíše 53 procent. Loni si ho pochvalovalo dokonce 77 procent obyvatel, v roce 2022 to bylo 76 procent. Nemají snad drahou elektřinu, vodu a teplo? Netíží je byrokracie, překážky pro podnikání, nízké platy a liknavé stavební tempo? Určitě ano, ale suma sumárum se v České republice žije dobře. V hospodě po třetím pivu a v hloučku nabroušených sousedů to raději nahlas neříkejte, ale je to tak.

Co nás tak žere?

Nezaměstnanost je v Česku trvale nízká, zdravotnictví je na velmi dobré úrovni, škola je skoro v každé vesnici a kdo nemá v garáži dvě auta, jako by nebyl. Co nás tedy tak žere? Pomalost, liknavost, hloupost, neschopnost „těch nahoře“. Postcovidové Česko je umrtvená země. Firmy zoufale volají po pracovní síle, ať už jde o IT experty, nebo dělníky u pásu, avšak vláda s tím není schopna nic udělat, nemá čím žádoucí cizince lákat. Nebýt ukrajinských uprchlíků, bylo by to ještě mnohem horší. A zahraniční investoři se k nám nehrnou a hlavně nezůstávají a nerozšiřují svůj byznys nejen kvůli nedostatku zaměstnanců, ale také proto, že tady nacházejí zanedbanou infrastrukturu. Tuzemské pracovní právo patří k nejzabetonovanějším v Evropě, stavební řízení je běh na dlouhou trať jen pro jedince s pevnými nervy nebo kontakty na lidi, kteří se vyznají. Zatímco v Polsku za posledních deset let postavili 2800 kilometrů dálnic, v Česku to bylo 190, jak připomněla v ČT ekonomka a europoslankyně Danuše Nerudová. Dividendy ve výši šesti až osmi procent HDP odtud každoročně odtékají i proto, že české podnikatelské prostředí není podle ní proklientské.

Od vlády se distancují

Za tři týdny se budou volit krajská zastupitelstva. Pro politiky je to pozoruhodná disciplína. Jde totiž o zajímavý lakmusový papírek. Když se vládě nebo dané partaji daří, jedničky kandidátek se k nim hrdě hlásí. A naopak. Kupříkladu jihočeský hejtman Martin Kuba kandiduje jako Kuba, jihomoravský Jan Grolich jako Grolich a liberecký Martin Půta jako Půta. O značce ODS, KDU-ČSL nebo STAN od nich neuslyšíte skoro nic. Jdou na trh s vlastní kůží, se svými úspěchy a zářezy. Při zpackané digitalizaci stavebního řízení, nekonečných dohadech o platech školních uklízeček, kuchařek a školníků nebo traumatizujícím nedostatku pediatrů a dalších ambulantních lékařů se není čemu divit.

Lidé mají další šanci sladit uspokojení ze svých soukromých životů s tím, co s jejich daněmi dělají politici. Měli by klást naléhavé otázky, ptát se, proč se nepostavilo to či ono, jak slouží nový nemocniční pavilon nebo multifunkční sportovní areál. Mají-li nedostatek angličtinářů, školních psychologů či logopedů, nechť volí toho, kdo je podle nich zárukou nápravy. Ta nemusí být vždycky jen v přijímání nových lidí za víc peněz. Na principu sdílení mohou dobře fungovat svazkové školy, které sdružují třeba několik malotřídek či menších škol a poskytují jim specializované profesionály. Putují tedy pedagogové, nikoliv žáci. Dokud na efektivní řešení občané nebudou tlačit, nedočkají se kýženého výsledku.

Je to možná troufalé tvrzení, ale synonymem pro nehybnost je spokojenost. Budou-li občané smíření se stávající životní úrovní, dostupnosti bydlení, dopravní obslužností a postavenými kilometry dálnic a obchvatů, nezmění se vůbec nic, i když letos máme troje volby a ty klíčové nás čekají za rok. Na hejtmanstvích či v parlamentu budou sedět stejní lidé se stejným repertoárem slibů a vizí, avšak život lidí v širším slova smyslu se nezlepší. Byť s tím výsostně privátním jsou spokojení. Jenže to se dalo říct i o éře socialismu. A byli jsme tehdy šťastní?