Předvánoční čas. Doba adventu. Období před svátky. Ustálená slovní spojení, která v řadě lidí posledních pár let vyvolávají osypky.
Už zcela přirozeně jim totiž hned za rovnítkem vyskočí auta zařazená v dlouhých kolonách u odbočovacích pruhů vedoucích k nákupním centrům, přecpaná parkoviště, ze kterých si jako nechtěnou vzpomínku odvážejí uražená zrcátka nebo alespoň nové škrábance na čerstvě vyleštěném laku. Dobu adventu mají spojenou s obličeji znuděných dědečků, tatínků a partnerů, kteří více či méně trpělivě vyčkávají, až si jejich milá usmyslí vyplout s taškami zpravidla nacpanými zbytečnostmi z některého rádoby vánočně provoněného butiku.
Že to nejde jinak? Že se smysl Vánoc rozplynul, že už neslavíme narození Ježíška, nectíme chvíle, kdy jsme jeden druhému nablízku, a kdy můžeme vydechnout, rozjímat nad skončeným rokem a snít o tom, co nám přinese ten nový? Ale kdeže.
O tom, že se lidskost, radost a upřímnost z obyčejného bytí stále ještě nevytratila, nás právě o době adventu, v předvánočním čase a obdobím před svátky přesvědčují stovky až tisíce lidí, kteří se potkávají na prostranstvích u svých radnic, v kostelích, na náměstích nebo jen tak poblíž parků. Často tiše obdivují nazdobené vánoční stromy, vyřezávané betlémy, rozjímají nad šálkem horkého punče, čaje nebo svařáku. A víte, co? Usmívají se. Usmívají se jeden na druhého, nezřídka předávají radost svým zpěvem a připomínáním starých tradic. Třeba tak, jako v sobotu večer ve Staré Břeclavi. Jsou to právě tihle lidé, kteří nám dávají naději, že duch Vánoc se ještě tak docela nerozplynul…
