Jako národ přitom máme tendenci pochybovat sami o sobě. Lidé jsou rozdělení politicky nebo hodnotově, což někdy přerůstá ve vzájemnou nedůvěru nebo dokonce nenávist. Možná až příliš přesvědčivě to mnozí dokazovali například po posledních prezidentských volbách.

Někdo se oháněl emigrací jako alternativou před životem s jinak smýšlejícími lidmi ve stejné zemi, zatímco další uvažovali o odebírání volebního práva. V tváří tvář ničivému živlu jsme však především lidé se svými životy, sny a touhami, které uskutečňují ve společné vlasti.

Pocit sounáležitosti je stále silný. Projevilo se to například na Základní škole Sloup na Blanensku, kde dali rodiče místo obvyklých květin a dárků pro učitele dohromady na konci školního roku více než sto tisíc korun pro postižené Lužice na Hodonínsku. Nebyli ale ani zdaleka jediní. Jsme tak svědky vynalézavosti a kreativity, kterou iniciátoři pomoci využívají.

Není tak náhoda když se říká, že v době krize drží Češi nejvíce pohromadě. Viděli jsme to i v úvodu koronavirové pandemie. Měli bychom si tedy z tragédie vzít i to pozitivní a uchovat si to do budoucna. Sami nikdy nevíme, kdy přijde řada na nás a bez podpory zvenčí se pak neobejdeme. Nebuďme tedy lhostejní k utrpení ostatních. Alespoň příspěvek na účet dle vlastních možností by měl být v podobné situaci pro každého samozřejmostí.