„Ta událost se slovy nedá popsat. To si ani neumíte představit, jak to v tom vlaku vypadalo. Ve chvíli nárazu se všechen nábytek, vybavení vagónu i cestující hrnuli proti nám. My jsme s přítelem stáli v uličce v rohu vagónu. To nám zachránilo život,“ líčí hrůzostrašné okamžiky Otřísal.

Před šestapadesáti lety nezačal Štědrý den pro tehdy třicetiletého Otřísala vůbec dobře. Vezl svého tříletého syna nemocného spálou do brněnské nemocnice. Když se v jedenáct večer vracel vlakem domů, zažil bezesporu nejhorší událost ve svém životě. Do osobního vlaku směřujícího do Břeclavi, který v tu chvíli zastavil těsně před šakvickým nádražím, narazil rychlík.

„V našem vlaku byla hromada Šakvičáků, ti nečekali, až vlak dorazí do stanice. Vystoupili a šli po mezi do Šakvic. Takže ve vlaku lidí ubylo. Ale ti, co tam zůstali a šli si sednout zpátky do lavic, tam všichni umřeli. Všichni,“ popisuje s těžkým hlasem osudy cestujících účastník nehody.

Přišel přímý náraz, zvuky lámajícího se dřeva a praskání plechů. Pan Otřísal přežil jen s lehčím zraněním, a tak se ihned snažil pomoci svému příteli i dalším cestujícím, kteří byli v troskách vlaku zaklínění. Mezitím už někdo dorazil do šakvické vlakové stanice. Odtud přivolali lidé sanitky, lékaře a hasiče z nedalekých Hustopečí.

Těm se po příjezdu naskytl hrůzostrašný pohled. Vagóny ležely převrácené každý na jinou stranu a vycházely z nich nářky, steny a pláč. Domů se ze své štědrovečerní cesty nevrátila více než stovka obětí.

Na tragické události pamětník nezapomene do konce života. „Každý rok na to vzpomínám, každičký rok. Když o tom někomu povídám, tak mi při tom tečou slzy. Obrovsky těžko se mi na to vzpomíná a ještě hůř se mi o tom vypravuje,“ přiznává Otřísal.

Doteď nikdo neví, kdo nehodu zavinil. „Možná, že to byl výpravčí, který náš vlak nepustil do stanice. A možná, že ti rychlíkoví strojvedoucí byli podnapilí nebo spali,“ odhaduje možné příčiny.

Vzpomínky na nešťastný Štědrý den již vánoční atmosféru v rodině Otřísalových nekalí. „Je to už hodně dávno. Ale stále děkuji Bohu za to, že mě zachoval. Než jsem tehdy do Brna jel, tak jsem se pomodlil. Pane Bože, dej mi, abych se v pořádku a ve zdraví zase vrátil. Tak mě vyslyšel,“ děkuje Všemohoucímu za svůj život šestaosmdesátiletý pamětník.

PETR KLUSKA