Jste z Kostic, kde se ale basketbalová soutěž nehraje. Nejbližší tým je v sousedním Lanžhotě. Dostala jste se na palubovky právě přes tento tým?

Ano, i když oklikou. Moje teta hrávala basketbal v Brně, ale po škole už si chodila zahrát jen tak pro radost do Lanžhota. Chodili jsme se tam na ni s dědou dívat. A zrovna dělali nábor, tak prý ať to zkusím. Bylo mi deset let. Bylo to dobré rozhodnutí, zůstala jsem u toho doteď. Začátky ovšem byly těžké, chodilo nás málo, a tak jsme asi dva roky jen trénovaly, než nás trenérka přihlásila do oblastní soutěže. Tak pak nejde zapomenout na první zápas, kdy jsme si věřily, že vyhrajeme, ale soupeřky byly na velmi dobré úrovni a my si odnesly vysokou porážku.

Pak ale přišla i první výhra, ne?

Ani na to se nezapomíná. Přišla právě proti Kyjovu, kam jsem později přestoupila. V prvním zápase jsme vedly a já jsem se vyfaulovala. Holky pak vedení neudržely a já věděla, že jsem jim to pokazila. Ve druhém utkání už jsme ale vedení jednoznačně udržely. Pamatuju si, že mi tekly slzy štěstí.

Sabina Poláčková v akci. Zkoušela jste i jiné sporty?

Jasně, dříve jsem se pokoušela hrát třeba fotbal, který mi ale moc nešel. Pak jsem dělala tři roky závodně krasobruslní, ale od toho jsem také upustila. Nakonec jsem se dostala k basketu. Kromě toho jsem se na základní škole Slovácká v Břeclavi věnovala atletice, jezdila jsem na mistrovství republiky. Na atletiku a na samotnou Slováckou mám samé hezké vzpomínky.

Rozhodla i vaše výška?

Dřív jsem byla vyšší, než ostatní, ale teď už mě všichni předrostli. V těch mládežnických kategoriích ještě na výšce záleží, vyšší hráčky mají výhodu, že se snadněji prosazují. Ale takových kvalitních v naší soutěži moc není. I když mám 174 centimetrů, v Kyjově nemáme pivoty, takže tam občas tři čtvrtiny zápasu bráním o dvě hlavy vyšší a o dvacet kilo těžší hráčku. Naopak v útoku mě taková holka neubrání, lehce jí uteču.

Zahrála jste si po přestupu do Kyjova ještě i za Lanžhot?

Jednou mi zavolala trenérka žen Lanžhota, jestli bych si s nimi nechtěla zahrát, že jich je málo. Tak jsem na to kývla. Byla to úplně jiná hra než v lize. Všechno jednodušší. Ale já jsem si běhala naplno. Soupeřky se mnou měly celkem problém, těžko mě bránily.

Vím, že máte velkou podporu v rodině. Vozí vás na zápasy a fandí vám?

To ano. Hlavně v dědovi mám ohromnou podporu, občas si říkám, že ty zápasy prožívá víc, než já. Po zápase si vždy pamatuje každou akci, kterou jsem neproměnila v koš. Někdy mě to vytáčí, ale jsem ráda, že jezdí se mnou.

Jak dlouho už hrajete v Kyjově? Vím, že hráváte i za vyšší věkové kategorie.

V Kyjově hraju třetím rokem, zároveň dorosteneckou i juniorskou ligu. V dorostenkám se nám letos daří, dostaly jsme se mezi čtyři nejlepší týmy. V juniorkách už je to horší, tam se nedaří, chybí nám podkošové hráčky. Zatímco ostatní týmy jsou složené z hráček ročníků 1994–1996, kdežto náš tým je o v průměru o dva roky mladší. Některým týmům se i tak dokážeme rovnat, jen se nám stává, že 55 z 60 bodů dá trojice hráček. Přesto se mi mezi juniorkami hraje lépe. V tabulce střelkyň se pohybuju na třetím místě v lize, s asi osmnácti body na zápas.

Pak je asi jasné, čím jste zaujala trenéry z Brna…

Poprvé si mě všimli ve vzájemném zápase Kyjova proti Valosunu. Tehdy se mi dařilo, trenéři ocenili můj útok i tvrdou hru.

Jakou pozici máte v brněnském týmu? Asi bude odlišná od té v Kyjově…

Přesně tak. Snad to nevyzní neskromně. V Kyjově na mě trenér i holky tak trošku spoléhají a věří mi. Naopak v Brně jsem prvním rokem, mezi ostatními jsem nováčkem. I když každý den trénuju, domácí hráčky mají přece jen větší výhodu, že je trenéři znají a dostávají víc prostoru. Zápasy jsou totiž mnohem více vyrovnané, rozhodují maličkosti.

Jak zvládáte cestování mezi Brnem, Kyjovem a Kosticemi? Jak často se dostanete domů?

Celý týden jsem v Brně, bydlím na internátu a v Brně i trénuju. V pátek večer pak jedu na trénink do Kyjova, pak spát a v sobotu dopoledne už hrajeme. Když hrají dorostenky kyjovské Jiskry, odehraju za víkend čtyři zápasy. Dva za Kyjov, dva za Brno. Domů se dostanu až v neděli odpoledne. To si jen vezmu věci a mířím zase do Brna. Někdy se domů ani nedostanu a do Brna jedu rovnou. Ze začátku jsem z toho byla špatná, ale už jsem si zvykla. Když jsou prázdniny a jsem déle doma, moc se mi zpět do školy nechce.

Jakou školu jste si vybrala? Jak se ti ji daří skloubit se sportem?

Vybrala jsem si sportovní gymnázium v Brně. Rozvrh máme nastavený tak, abychom mohli tři dny v týdnu mezi dopoledním vyučováním trénovat. Zbylé dny to pak doháním. Zdálo se, že to nebude těžká škola, ale vůbec to tak není. Když pak přijdu z odpoledního tréninku, už se mi moc učit nechce. Musím se překonávat.

Jaké máte plány ve sportu do budoucna? Chcete dál zůstat v Brně a hrát za tamní ženy?

Tak dopředu jsem ještě opravdu neuvažovala. Pokud ano, tak to bych na sobě musela ještě hodně pracovat.

Sportovci bývají pověrčiví. Máte nějaký rituál?

Jediný rituál, co mám, je, že když střílím trestný hod, musím si otřít ruce o boty a dvakrát si podřepnout. Když stojím na čáře té šestky, už dopředu vím, jestli to dám, nebo ne. Někdy si nevěřím, a pak to nedopadne.

Sledujete basketbal i v televizi, třeba v noci zámořskou NBA?

Basketbal sleduju v televizi, ale nikdy jsem kvůli NBA v noci nevstávala. Na nejvyšší české soutěže mužů i žen se v Brně chodím dívat celkem pravidelně.