Přes obrovskou investici rodičů se s nimi dohodla, že na nakouknutí mezi světovou elitu už pracovat nebude. „Hlavní důvod byly peníze a moje zdraví," vrací se osmnáctiletá sportovkyně k osudovému rozhodnutí.
Místo dřiny na kurtu se začala věnovat trénování tenisových nadějí a dodělává si maturitu. Každodenní cesta do školy jí od září začala znovu po sedmi letech. „Byla jsem zvyklá vždycky po obědě spát," přiznává hlavní komplikaci se školní docházkou.
Je to devět měsíců, co jste ukončila, nebo přerušila tenisovou kariéru. Jak moc vám chybí život sportovce?
Ze začátku hodně. Hlavně první dva měsíce. Ale v tu dobu jsem dokončovala školu, to mi pomohlo, nemusela jsme na tenis myslet. Pak už to přešlo, je to dobré. Navíc jsem rychle založila tenisovou školičku, takže jsem u sportu zůstala.
Jistě, ale trénovat někoho jiného a sama hrát zápasy jsou naprosto odlišné věci.
Samozřejmě. Chyběli mi kamarádi, dřina na kurtu. To ano. Ale teď už to říct nemůžu. Jistě, někdy vzpomínám, někdy si i pobrečím. V televizi se na tenis dívat nemůžu, ale už to není tak hrozné.
Takže toho rozhodnutí nelitujete?
Bylo to strašně těžké. Ale asi nelituju. Zřejmě přišlo v pravou chvíli.
Ovšem v pravou chvíli v osmnácti letech zní strašidelně. Nemůže se stát, že za několik let budete litovat nevyužité šance?
Škoda to je. Ale bylo to tak finančně náročné… Možná že kdybych měla sponzora, tak hraju dál. Ale ani mi nedrželo zdraví. Pořád jsem byla na hromádce. Měla jsme stále něco. Pak mě to nemohlo bavit. Pořád jsem se vracela od začátku. Domluvili jsme se, že skončím. Určitě největší důvod byly peníze a zdraví.
Jak se s tím smiřovali rodiče, které to stálo spoustu peněz?
Vzali to sportovně. Co jim taky zbývalo? Občas si o tom večer povídáme a říkáme kdyby to a to… Naši sledují tenis pořád. I výsledky všech mých kamarádek a spoluhráček. Já teď moc ne.
A po zdravotní stránce vám konec s tenisem pomohl?
Jsem zdravá, takže asi ano. Jsem citlivá na bolest a trpěla jsem na svalové horečky. Teď už je to v pohodě.
Hodláte se k aktivnímu tenisu aspoň na nějaké úrovni vrátit?
Na jaře chci hrát zahraniční ligy, na nichž se dají i vydělat nějaké peníze. Zabere to osm týdnů v roce, v květnu a v červnu. Chci to zkusit a vrátit se do role hráčky.
Co vás na kariéře tenistky bavilo nejvíc?
Samozřejmě nejvíc mě bavily výhry. Nevadilo mi makání na tréninku, ani cestování. Ale hlavně jsem vždycky chtěla vyhrát za každou cenu. Bývala jsem hodně nahecovaná. Hodně jsem zápasy prožívala.
Nechybí teď ve vašem životě ten zápasový adrenalin?
To ano. Hodně. Musím se na něčem vybít. Proto jsme začali hrát s přítelem badminton. (smích)
A vyhráváte v badmintonu?
Moc ne. Ale je to hodně těsné. (smích) Hraju to pořád tenisově.
Začala jste učit tenis děti. Nemyslíte, že nedělá dobrou reklamu fakt, že jste kariéru ukončila už v tak mladém věku?
Kdybych měla v pořádku zdraví, tak hraju dál. Zdraví je na prvním místě. Mám kamarádku, která je teď stodevadesátá na světě. Měla spoustu zdravotních problémů, ale vydržela díky podpoře sponzora.
Jaká jste trenérka?
Někdy přitvrdím. Mně osobně vyhovovalo, když jsem se s trenérem rozumně domluvila. Bez nějakého řvaní. (úsměv) Když se ale někdo fláká, tak zařvu. Ale nejsem na to ten typ.
O kolik dětí se staráte?
Začala jsem začátkem dubna, to jsem měla kolem deseti dětí. Pak před létem jich bylo dvakrát tolik, to už bylo trošku moc. O září jsem po sedmi letech začala znovu chodit do školy na denní studium. Venku jsem si držela ještě patnáct dětí, teď přes zimu sedm. To stačí.
Není teď z vašeho života kolotoč: škola – tenis – spánek?
To ne. Najde se i čas na něco jiného. Na přítele, na diskotéky. (smích)
Na ty jste předtím asi moc času neměla.
Když jsem skončila, tak jsem si tři měsíce užívala. Teď už to stačilo. Už jen jednou za čas. Je fakt, že když jsem byla zraněná, tak nikdy ne přes prázdniny, kdy bych mohla chodit ven se bavit.
K pravidelné školní docházce jste se vrátila po sedmi letech. Jaký to pro vás byl nezvyk?
To mě trápí doposud. Každý den jsem byla zvyklá po obědě hodinu spát. Teď mám v tu dobu ve škole krizovou hodinu. Ale školu zvládám zatím v pohodě.
Chcete se věnovat trénování naplno, nebo budoucnost vidíte jinde?
To teprve uvidíme. Já říkám, že nejlepší trenéři jsou stejně chlapi, žena to má složité.
Vaše nejlepší hráčka je čtrnáctiletá Vivien Charvátová, která patří na domácím žebříčku do české stovky. Jak funguje trenérský vztah mezi vámi a jen o čtyři roky mladší hráčkou?
Vztahy máme dobré. Dvě holky si rozumí. Ale musí mě poslouchat. Respekt tam je. Jinak to nejde.
