Jak jste se vlastně ke kulturistice dostal?

Odmalička jsem byl otcem vedený ke sportu a disciplíně. Začínal jsem ale jako atlet, běhal jsem za valtickou školu pod vedením učitele Mazoura. Když mi bylo čtrnáct, všechno se změnilo, spadla železná opona a k nám se dostaly filmy se Schwarzeneggrem a Stallonem. Ty jsme hltali. To byli naši idolové, kterým jsme se chtěli přiblížit. Proto jsem začal cvičit. Doplňkově jsem potom jen tak pro sebe dělal thajský box. Ale nemohl jsem si ale dovolit bojovat, kvůli hrozbě zranění.

Ve své kariéře jste se stal juniorským mistrem světa a nejlépe jste byl bronzový na mistrovství světa dospělých.

Tehdy v Malajsii jsem měl nejlepší formu a třetího místa si hodně vážím. Asi stejně jako titulu juniorského mistra světa. Celých deset let jsem reprezentoval Českou republiku a nebyl na mistrovství světa horší než sedmý. Dělal jsem amatérskou kulturistiku, ale šlapal jsem do toho jako profík. A vyrovnal jsem se borcům, kteří se profesionálně připravovali jen na jediný závod v roce, na mistrovství světa. Být ve finálové šestce z téměř padesátky profíků bylo skvělé. Obětoval jsem tomu všechen volný čas, kulturistika se nedá dělat jen napůl. To pak nemusíte dělat vůbec. Je to prostě životní styl. Ve finále jsem spal třeba jen dvě tři hodiny denně, dvoufázově trénoval a do toho snědl čtyři rajčata.

Naposledy jste ale závodil před čtrnácti lety. Jak snáší vaše tělo zátěž po čtyřicítce?

Protože jsem tak dlouho nezávodil, vůbec jsem nevěděl, jak bude moje tělo po tolika letech reagovat na tvrdý trénink, dietu, odbourávání tuků. Cvičit jsem ale nikdy nepřestal, zkušenosti jsou má nejcennější praxe. Bylo pro mě příjemným překvapením, jak se s tím moje tělo vypořádalo. Lépe než v pětadvaceti letech. Během dvou měsíců tréninku jsem se dostal do slušné exhibiční formy. Troufám si říct, že měsíc mi chyběl do finální formy. Navíc jsem byl psychicky v pohodě, věděl jsem, co snesu. Nic mě nevykolejilo.

V roce 2009 jste byl odsouzený za vydírání na šest a půl roku do vězení. Nakonec jste si odseděl necelé čtyři roky. Jak se vám dařilo udržovat si formu v takových ztížených podmínkách?

Nejhorší byla vazba, tam jsem byl na samotce tři měsíce. Kvůli psychice i nechutnému jídlu jsem zhubnul patnáct kilo. Ale pak jsem si zvykl, začal zase posilovat, kliky, dřepy, leh sedy. A váha šla zase nahoru. Nic víc jsem tam tehdy neměl. Později, už ve vězení, jsem posiloval s postelemi, s kýblem s naplněnýma pet lahvemi. Žádné posilovny tam nebyly. Snažil jsem se vedení všech věznic, kde jsem byl, přesvědčit, že si vězni v posilovně vybijí agresi, ale bachaři to tam berou jako hrozbu, jako přípravu vězňů na útěk. Tak jsem vlastně čtyři roky nedržel činku. O nějakém zdravějším jídle si člověk taky mohl nechat zdát, pokud neměl podporu z venku. Aspoň suchou sóju nebo tuňáka. Nakonec jsem za ty čtyři roky ve vězení téměř nic nezhubl. Když mě propustili, měl jsem zase svých devadesát kilo. Důležité bylo to ustát, je lepší umřít ve stoje než celý život klečet na kolenou.

Pracoval jste ve výkonu trestu?

I když jsem chtěl pracovat, dostal jsem se k práci až po třech letech. Prostě nebyla. A kdo nechtěl, mohl ji odmítnout. Pak se tam většina vězňů nudila a roupama nevěděla, co by dělali. Zavedl bych povinnou práci pro všechny. Každý den vám tam jinak připadal jako týden.

Vraťme se zpět do současnosti. Do světového šampionátu veteránů v Mexiku máte necelé dva měsíce. S jakými ambicemi tam poletíte?

Problém je, že jsem se nedávno dozvěděl, že i jako reprezentant si budu muset sám uhradit letenku i týdenní pobyt. To je dalších šedesát tisíc navíc. Sice mám nějaké sponzory, ale tohle není levná záležitost. Také jídlo si tam budu muset připravovat sám, aklimatizovat se tam na tamní podnebí a časový posun. Snadné to nebude. Cítím ale, že mám životní formu, držím si svou váhu. Do Mexika chci letět, i kdybych si na to měl půjčit. Věřím, že se dostanu do finále a třeba dosáhnu i na medaili. Dělám to i kvůli mamince, která chtěla, abych se ke kulturistice jednou vrátil. Bohužel se toho nedočkala, zemřela krátce před mým propuštěním na svobodu.

Jak se shání sponzoři pro kulturistiku?

Ten sport je hlavně o financích. Jednak potřebujete peníze na kvalitní stravu, na potravinové doplňky, bez kterých už to dnes na nejvyšší úrovni nejde. Bez nich se nejde posunout ani o krok dopředu. Oslovuju sponzory, peníz sháníme i po drobných. Co se dá. Bez lidí jako jsou Zbyněk Bartošík, František Trlica, Zdeněk Nedbalec, Jaromír Málek, Petr Molčík, Petr Trubačík, Petr Andrešič, Olda Nešpor, Jiří Ťulpa, Václav Kvíčala nebo Olin Duda bych vůbec nemohl připravit svůj comeback. Neotočili se ke mně zády. Bez nich bych se nemohl dostat do formy, ve které jsem. Děkuji jim, že podpoří člověka, který maká, a má ambice. A můžu jim nabídnout ještě deset let své kariéry. Končit ještě nehodlám, bez sportu nemůžu být.

Jak často nyní posilujete?

Mám nějakou práci, do toho trénuju kondičně pár lidí. Do posilovny se sám dostanu šestkrát týdně, na břeclavské Lokomotivě jsem začínal a jsem tu jako doma. Od pondělí do soboty. Už mě ani nebaví odpovídat, proč tedy netrénuju i v neděli. Tak říkám, že chodím do kostela (smích).

Máte trenéra nebo sparringpartnera?

Ne, všechno si dělám sám, jak jídelníček, tak tréninky. Své tělo znám nejlépe. Trénuju ale společně s bráchou Davidem, pomáhá mi i Jirka Prnka nebo mladý Broňa Čápek. Občas si s námi zacvičí i veterán Čestmír Foukal.

V Břeclavi se připravuje i o dvě dekády mladší kulturista Milan Obořil. Sledujete jej?

Ano, s Milanem jsme v podobných fázích tréninku, soutěž má o týden dřív než já. V některých věcech mu radím. Je šikovný, je talent, má základ v juniorském mistrovi světa. Udělal kus práce. Teď jej ale čeká nejdůležitější krok, a to prosadit se mezi dospělými. Aby jej i rozhodčí vzali na vědomí. Bez toho to nejde. Je potřeba se dostat do povědomí na Evropě nebo na mistrovství světa.

Sportovní celebritou jste byl hlavně v 90. letech. Poznávají vás stále lidé na ulici?

No jasně, i po té době. A nejen doma ve Valticích nebo v Břeclavi. Slušnou základnu fanoušků mám i na Slovensku, kde se mi vždycky hodně dařilo. Dokonce mě poznali i místní lidé, když jsem byl v Řecku na dovolené. Chtěli se vyfotit. To člověka potěší.