K obušku a služební zbrani si coby městský policista v okresním městě pověsil stříbrnou medaili. Ne že by se cenný kov stal běžnou výbavou, spíš naopak. „Je to ozdoba," říká v rozhovoru pro Břeclavský deník Rovnost šestapadesátiletý Petr Nosek, silový trojbojař závodící za barvy podivínského Sokola.

Nosek vybojoval cenný kov na evropském šampionátu v anglickém Eastbourne, kam se vypravil jako člen úspěšné party z Podivína. Závodil 
v kategorii do sta kilogramů.

Před nedávnem jste získal stříbro také na mistrovství České 
a Slovenské republiky. Stal se sportovní úspěch pevnou součástí vašeho života?

Nejde ani tak o sportovní úspěch, jak být v mém věku fit. Jsem mezi veterány nad pětapadesát let, kde už není příliš mnoho soutěžících. Buď už jim to zdraví nedovoluje, nechce se jim, chybí jim potřebné prostředky nebo nemají odvahu.

Konkurence vám ubývá?

Ano, čím starší věk, tím méně soupeřů. Závodí i člověk, kterému je kolem osmdesáti. Ten už zůstal sám.

Měl jste v Anglii vysoké ambice, nebo jste stříbrem překvapil sám sebe?

Myslel jsem si i na první místo. Možná jsem na ni trochu měl, ale když to člověk překombinuje a přetrénuje, nemusí cíl vyjít. To se ale týká každého sportu.

Hrála roli i přemíra motivace?

No… Když přiletíte do cizího prostředí, působí to na vás. Dostanete se do jiného podnebí, k jiné stravě.

Čili jste zápolil s podmínkami, 
za jakých se soutěž konala?

Přesně tak.

Nakonec jste se vrátil zklamaný?

To ne. Také se mohlo stát, že bych se vůbec nechytil a skončil poslední. Celkově jsem se ziskem medaile spokojený.

Jak vysoko ji ve své sportovní kariéře řadíte?

Loňská stříbrná medaile je první, ale obhajoba je vždy těžší. Je tedy pro mě nejhezčí, jakou jsem kdy získal. (úsměv) Teď vážně. Závod patřil k těm nejtěžším. Hlavně v tom, že se například při posuzování dřepu zohledňovalo, jak si činku položíte na ramena. Stačilo ji mít jen trochu níž a pokus nebyl platný. Čím je činka níže, tím na záda vyvíjí menší zátěž. Nikde jinde jsem s tím ale problém neměl, až zde.

Teď je před vámi mistrovství světa v americkém Las Vegas. 
Je už jasné, že se tam skutečně vypravíte?

Rozhodnuto je, ale plány se mohou změnit. Člověk se může zranit a je po všem. Mistrovství je někdy v polovině září, uvidíme.

Budete případně opět útočit na některou z medailí?

Nevím. Musím se podívat na soupeře z mé váhové kategorie.

Jaký je váš cíl, kterého byste chtěl ve sportu dosáhnout?

Medaile by byla perfektní, ale v mém věku je nejdůležitější zůstat zdraví. Dělám to hlavně kvůli svému zdraví. Zlatá medaile je sice nyní prioritou, zároveň to však není jediný důvod, proč chodím do posilovny.

Patříte k lidem, kteří mají zálibu v asijských bojových sportech. Co vás na nich přitahuje? A bylo to tak vždycky, nebo jste si 
k nim našel cestu později?

Když jsem před devatenácti lety nastoupil k městské policii, začal jsem se věnovat aikidu. Jenže pro takový sport musíte mít talent a podmínky. Talent je potřebný při sladění pohybů a podmínky pro to, abyste měl s kým trénovat. Nikdy se mi nepodařilo najít partnera, se kterým bych to mohl pravidelně zkoušet. Když nebudete opakovat to, co se na tréninku naučíte, rychle to zapomenete.

Pak jste přesedlal na silový trojboj?

Ani ne, chci se k aikidu vrátit. Když už jsem něco rozjel, nechci s tím úplně skončit. Zahodil bych tak veškerou práci, kterou jsem tomu věnoval.

Nastala ve vašem zaměstnání chvíle, kdy jste tyto schopnosti musel použít?

Ano. Někteří narkomani mají pod vlivem drog opravdu velkou sílu. Musím ale dávat pozor, aby se nikomu nic nestalo. Mnohdy je to těžké. Člověk se vám postaví naplno 
a vy mu musíte nastavit takový odpor, abyste překonal jeho sílu, ovšem zároveň abyste mu neublížil.