S nadsázkou by se dalo říct, že půlmaraton se v posledních letech stal fenoménem.

Zatímco dříve se na trať vydali především profesionální běžci, kteří jej brali jako rozcvičku před maratonem, dnes si jednadvacet kilometrů zkouší i spousta amatérů.

V dáli se ozývá startovní výstřel, od proběhnutí hlavní bránou mě čeká ještě jedenáct minut volné chůze za tónů Smetanovy Vltavy.

Pomalu se suneme vpřed, rozhlížím se kolem sebe. Stejně jako loni se nestačím divit, kolik různých typů lidí jde vyzkoušet, jak dobře natrénovali. Tamhle je starší prošedivělý pán, tam zase žena, která postavou vytrvalostního běžce nepřipomíná. Ovšem odhodlání ve tváři je na první pohled zřejmé.

Na chvostu několikatisícového davu jsou pracovníci různých středisek, kde se starají o handicapované děti i dospělé. Právě je potlačí před sebou na speciálních vozíčcích.

Charita a pomoc různým nadacím se stala neodmyslitelnou součástí tohoto populárního závodu. Lidé už neběhají jen pro radost a své zdraví. Běhají také proto, aby pomohli. Část startovného věnují těm, kteří pomoc potřebují. I já jsem loni běžela za jednu organizaci.

Konečně se dostávám do běžeckého tempa a společně se svým běžeckým parťákem zdoláváme kilometr za kilometrem.

Vysvitlo slunce a kolem trati stojí spousta lidí. Všichni tleskají a volají směrem k nám povzbudivá slova.

Letošní novinkou je i plátno, kde běžcům promítají nahrané vzkazy od jejich rodin a známých. V tu chvíli se ukazuje síla tohoto běhu.

Někteří si chtějí dokázat, že na to prostě mají. Jiní běží s touhou, že po zvládnutí trasy změní svůj život. Vidím tu páry, které podporují a utužují vztah. Manželé, kteří stojí bok po boku.

Dnešek je ukázkou motivace a síly. Zrovna kolem běží s vozíkem, kde sedí handicapovaný kluk. V puse má píšťalku a píská na pozdrav.

Všichni běžci tleskají a usmívají se. Někteří se na trati seznamují a povídají si. Blížím se do cíle a jsem si jistá, že půlmaraton není jen o běhu.