Před necelými dvěma měsíci začal nový ročník nejvyšší basketbalové soutěže. Těšil jste se na novou sezonu?

Těšil jsem se moc. Po čtyřech letech jsem si dal přes prázdniny trošku pauzu od basketbalu a načerpal jsem psychické síly. Vypadá to, že sezona bude zajímavá. Kluby posílily a týmy by měly být vyrovnané, což znamená, že bude zajímavé také pískání.

Jak se s vaším zvýšeným vytížením vyrovnává rodina?

Už si zvykli (smích). Partnerka i dcera samozřejmě žijí touto mojí aktivitou. Kdybych necítil od rodiny respekt a toleranci, nepískalo by se mi dobře. Ale je to náročné a musím věnovat hodně volného času jim. Přes prázdniny nebylo mnoho mezinárodních turnajů, tak jsem se snažil nahnat rodinné body a teď z toho těžím.

Jak jste se připravoval na novou sezonu?

Jako mezinárodní rozhodčí, který má speciálně vytvořený program pro fyzickou přípravu, se udržuji celoročně v kondici. Je to odvětví, které mě baví. Snažím se na sobě pracovat neustále. Ať už je to posilovna, běhání nebo potřebná regenerace. Ale stejně jako hráči, i rozhodčí mají přes léto větší objem tréninků, protože nás na začátku sezony čekají testy, na které je potřeba být připravený.

Jak často tyto testy rozhodčí absolvují?

Rozhodčí nejvyšší české soutěže mají testy vždy před sezonou v září. Další jsou poté na přelomu ledna a února. Testy jsou jak fyzické, tak teoretické. Specifická příprava je učit se pravidla. Tak jako každý rok, i letos přibylo plno novinek, které musíme jako rozhodčí samozřejmě detailně znát.

Jak konkrétně váš fyzický trénink vypadá?

Na začátku přípravy běhám spíše delší trasy a zaměřuji se na anaerobní činnosti. Požadavky na rozhodčí se však mění a už to není o monotónním vytrvalostním běhu. Mnohem větší důraz se klade na dynamickou vytrvalost. V zápase naběhám většinou kolem pěti kilometrů, takže tréninky stavím tak, abych v nich absolvoval osm až deset kilometrů. Chodím také do posilovny, abych zpevnil svaly a tělo bylo připraveno na celou sezonu.

Nedílnou součástí výkonu je také psychika. Připravujete se nějak i po této stránce?

Psychická příprava je pro mě mnohem důležitější než ta fyzická, kterou zvládne každý sám. Mentální příprava je daleko náročnější. Není to totiž jen o basketbalu. Člověk má rodinu, práci, někdy úspěchy jindy neúspěchy a to vše se projevuje na výkonu na hřišti. Proto se snažím hodně relaxovat. Například v sauně nebo pomocí meditace. Být rozhodčím je velmi komplexní činnost.

Ivor Matějek
Narodil se 20. února 1979 v Hradci Králové. V roce 2006 se přestěhoval do Brna. Má partnerku a šestiletou dceru. Basketbal hrál od svých jedenácti do dvaceti let. Poté se stal trenérem. Od roku 1998 je rozhodčí. V roce 2014 se stal také mezinárodním rozhodčím FIBA. Jeho cílem je zapískat si zápas na seniorském mistrovství světa. Mezi jeho koníčky patří běh, golf, potápění a jízda na kole.

Měl by podle vás basketbalový rozhodčí i aktivně hrát?

Nutnost to není, ale je to velká výhoda. Z praxe vím, že rozhodčí, kteří byli dobří hráči, tak jsou většinou i velmi dobrými rozhodčími. Je to z toho důvodu, že cítí hru. Basketbal je dnes hodně rychlý a rozhodčí by měl být neustále o krok před hrou. To znamená, že by měl chápat, co se na hřišti děje a pokud nikdy basketbal nehrál, tak je to samozřejmě daleko náročnější. Za posledních patnáct let vím o jednom rozhodčím, který nehrál basketbal a dokázal pískat první ligu.

Jak se liší mezinárodní a ligové zápasy?

Liší se v kvalitě, protože mezinárodní úroveň je výběr nejlepších hráčů z dané země. Pro rozhodčí jsou tyto zápasy paradoxně jednodušší, protože hra je na vyšší úrovni a my na ni spíše dohlížíme a řídíme si ji. Není potřeba do toho tolik vstupovat jako například v naší lize. Další výhodu mezinárodních zápasů je, že se s týmy potkáme maximálně dvakrát za sezonu. Není tam tedy žádná velká historie, jako když pískám v české lize jeden tým desetkrát za rok. To je spíše nevýhoda.

Kolik času věnujete přípravě na zápas?

Asi hodinu před výjezdem na zápas se mu začnu věnovat. Zjistím, s jakými kolegy budu pískat a jaké týmy. Podívám se také na poslední dva až tři výsledky obou týmů a ostatní statistiky.

Připravujete se také na konkrétní hráče?

Český basketbalový rybník je relativně malý. Rozhodčí a hráči se navzájem dobře znají. Spíše si o jednotlivých hráčích povídáme s kolegy před zápasem. Každý z nás má v hlavě něco jako databázi a má o většině nějaké povědomí. Víme, který hráč je problémový, nebo kterého naopak potřebujeme na své straně, aby nám pomohl tým řídit.

Mezi rozhodčím a hráčem je důležitá komunikace. Tykáte si v zápase nebo vykáte?

Dnes už jsme ve fázi, kdy už není moc starších hráčů, než jsem já a zároveň mám letos výročí deseti let v nejvyšší soutěži, takže se považuji za ostříleného rozhodčího. Asi s pětadevadesáti procenty hráčů si tykám. V zápase s hráči komunikuji vždy tak, jak chci, aby komunikovali oni se mnou. Respektuji tedy také, když tykají oni mně. I když někteří mi vykají a oslovují mě pane rozhodčí.

Nestává se, že vás přestanou respektovat a jsou drzí?

Je to o osobnosti rozhodčího a nastavení mezí. Tykáme si, ale s respektem. A pokud tam respekt není, tak se konverzace z mé strany převede do úplně jiné roviny. Já osobně s tím ale problém nemám. Rozhodčí ztratí respekt tehdy, když nedělá dobře svoji práci a je jedno, jestli mu hráči vykají, nebo tykají.

Jak reagujete na vulgární nadávky?

Je jasně daná červená linie a hráči si to uvědomují i přesto, že jsou v zápase velké emoce. Nemyslím si, že v basketbalu je hrubé vyjadřování hráčů na úrovni jako například ve fotbale. Ale jakmile nějaká vulgarita směřuje přímo na mě a dívá se mi při tom hráč do očí, tak to nerespektuju a trestám to.

Jsou hráči agresivnější při pátém faulu, po kterém už nemůžou zasáhnout do hry?

Filozofie všech rozhodčích je, že pátý faul musí zvonit, neboli neměl by být zpochybnitelný. Bohužel ne vždy se to ale daří. Pro hráče je to emocionální situace a rozhodčí s tím musí pracovat. Musím vědět, jak moc je ten hráč pro svůj tým důležitý, protože posadit stěžejního hráče na lavičku je velký zásah do hry.

Simulují hráči v basketbale?

V basketbale tomu říkáme flop a musím říct, že v posledních letech se situace ve světě i u nás posunula výrazně k lepšímu. Ono nejde tak často o to, že by byl v souboji malý kontakt a hráči předváděli teatrální gesta, ale spíše o to, že hráči předstírají něco, co se vůbec nestalo. Velkou roli hraje mentalita hráčů. Například v české lize se o to často pokouší hráči, kteří přišli ze zemí bývalé Jugoslávie.

Na mezinárodní úrovni je to podobné?

Není. Tam s vámi nikdo nediskutuje a nerozporuje, ať už si hráči nebo trenéři myslí cokoliv. A obecně je simulování méně časté.

Jak proti flopování bojujete?

Jsou jasně daná pravidla a postupy. Pokud tuto situaci vidíme, tak hráč dostane oficiální varování, které se okamžitě přenáší na celý tým. Jakmile nastane další podobná situace, okamžitě trestám. V pravidlech neexistuje žádná benevolence, že by záleželo na každém rozhodčím, jak tyto situace řešit.

Jak se komunikuje s hráči při mezinárodních zápasech?

Jednotný jazyk je angličtina. Ale hodí se znát i pár základních frází a slovíček ze španělštiny, francouzštiny nebo němčiny. Tím, že na mezinárodní úrovni není tak velká zápasová historie a hráči mají k rozhodčím mnohem větší respekt, je komunikace s nimi lepší.

Umějí všichni dobře anglicky?

Určitě ne. Ale asi pětaosmdesát procent hráčů je se mnou schopno komunikovat v basketbalové angličtině. U trenérů je to horší. Hlavně na východě. Nulová komunikace bývá s trenéry z Asie nebo latinské Ameriky. Tam je angličtina velmi slabá. V Evropě problém není.

Nedochází k nedorozumění?

Nedochází. Komunikace je na hřišti vždy velmi rychlá. Nemůže trvat dlouho. A když už opravdu nerozumím, řeknu „Sorry, I don´t understand“ a jdu pryč. Právě z důvodu, aby nedocházelo k nějakým nedorozuměním. Pokud rozhodčí už opravdu potřebuje něco řešit, tak si na to musí dát čas. Někdy ale také nekomunikuji a dávám jasně najevo, že teď není čas.

Jaké situace to jsou?

Když je hráč frustrovaný a vidím, že by nebylo žádné pochopení mého vysvětlení. Anebo také při jasných rozhodnutích v nějakých vypjatých zápasech.

Komunikují s vámi v zápase také trenéři?

Hodně. Jsou trenéři, se kterými mluvím rád a dávám jim bonusy a jsou také trenéři, kteří s rozhodčími neumějí komunikovat. Bonusem myslím to, že jim dám možnost. Trenére teď vás poslouchám, teď mi to řekněte. Ale vždy to má svoje hranice. Měla by to být otázka a odpověď. Ne, že mi trenér klade jeden dotaz za druhým na každou moji odpověď.

Trenéři často vyvíjejí na rozhodčí tlak. Jak se s tím vypořádáváte?

Mně osobně hodně dávají zkušenosti. Jinak si komunikaci s trenérem řídí rozhodčí s desetiletou kariérou v lize a na mezinárodní úrovni a jinak rozhodčí, který je druhý rok v soutěži. Rozhodčí mají zároveň nějakou historii a je tam vzájemný respekt. Když ho trenérovi prokážu, on mi ho vrátí. Mladí rozhodčí se komunikace většinou bojí, což je ale logické.

Pískáte zápasy před několika tisící diváky. Vnímáte při zápase také tlak z jejich strany?

V české lize je pár míst, kde chodí hodně lidí a je tam dobrá atmosféra. Ale také nevraživost vůči rozhodčím. Pro mě je to však běžná součást práce. Upřímně řečeno ten tlak nevnímám. Respektive nevnímám okolí. Pískal jsem zápas pro dvacet tisíc lidí a je to, jak když dáte hlavu do včelího úlu. Slyšíte jen bzučení. Ale jsou státy jako Řecko nebo Turecko, kde když fanoušci začnou zpívat chorály, tak mi proběhne mráz po zádech. Ale v zápase už jsem se to naučil nevnímat.

Vádí vám, když na vás fanoušci pokřikují?

Vadí mi, když je to osobní. Když mě fanoušek osloví jménem a je jasné, že je to útok na mě. To vnímám. Vždy si ale pro sebe říkám, že kdyby se ten fanoušek postavil s píšťalkou na mé místo, tak by to vůbec nezvládl. Je to součást mojí práce a jsem už zocelený.

Dostal jste se někdy do konfliktu s divákem?

Když jsem byl mladší určitě ano. I v posledních letech se mi stává, když jdu pískat nižší soutěže, kde je fanoušků hrstka, že se neudržím a něco směrem k divákům odpovím. Tam mě osobní útoky až uráží. Ale vím, co si můžu dovolit. V nejvyšší soutěži se mi to nestává, tam držím stoprocentní profesionalitu.

Setkal jste se někdy s korupcí nebo jiným ovlivňováním zápasů?

Je to častý dotaz mých kamarádů a známých. Já jim vždy odpovídám, že basketbal je v tomhle směru absolutně nezajímavý. Naštěstí. Nikdy jsem se nesetkal ani s náznakem toho, že bych měl ovlivnit zápas. V basketbalu je to i hrozně těžké. Není to fotbal, kde může jeden pokutový kop rozhodnout celý zápas.

Rozebíráte s kolegy po zápase svoje rozhodnutí?

Po zápase máme vždy rozbor. Do šatny za námi přijde také náš hodnotitel a s ním rozebíráme stěžejní rozhodnutí nebo takové, které zápas ovlivnily. Většinou to trvá asi dvacet minut.

Vyčítáte si navzájem s kolegy chyby?

Velkou roli hraje zkušenost rozhodčího, jeho postavení a s kým mluví. Většinou se ale bojíme být k sobě otevření, protože v tom každý vidí kritiku. Já to vnímám spíše jako prostor pro nás pro zlepšení. Já si dovolím každému říct svůj názor na jeho výkon. Základem totiž je, že já umím říci o svém rozhodnutí, že bylo špatné. Ale záleží taky na věku rozhodčího, na egu nebo na tom jak se zápas vyvíjí.

Díváte se na videa ze svých zápasů?

Je to strašně rychlé. Je to jeden zápas za druhým. Takže si na každý nechávám dvě až tři hodiny. Vystříhám si zásadní momenty, ale kvůli té četnosti se už k němu později nevracím. Většinou nemá cenu se zápasem více zaobírat.

Může se člověk uživit pouze jako rozhodčí basketbalu?

Vždy říkám, že záleží na nákladech člověka. V české lize nemáme status profesionálního rozhodčího, ale dá se tím uživit. Jsou rozhodčí, kteří dostanou za pískání více peněz než za zaměstnání. Ale většina rozhodčích to bere spíše jako koníček a přivýdělek k jiné práci. Když pískáte na mezinárodní úrovni, je to samozřejmě lepší, ale je to vykoupené časem, protože strávíte hodně času na cestách. Já dělám kromě rozhodčího ještě obchodního zástupce.

O jak velkých odměnách za jedno utkání se bavíme?

V české nejvyšší soutěži je odměna za zápas v základní části 3 600 korun hrubého. K tomu dieta a proplacená cesta. V nadstavbové části jsou částky vyšší, za finále dostane rozhodčí tuším 5 200 korun. Na mezinárodní úrovni se částky liší podle soutěže. Nejvíce je asi v klubové soutěži Champions League, kterou pískám, a tam je odměna šest set euro za zápas.

V České republice je včetně vás pět mezinárodních rozhodčích. Máte ambice se posunout v kariéře ještě výš?

Můj největší cíl je zapískat si na mistrovství světa seniorů. Ať už mužském, nebo ženském. Mám za sebou mistrovství světa sedmnáctiletých i devatenáctiletých, zapískal jsem si univerziádu, takže už mi do sbírky chybí jen toto. Záleží na dlouhodobých výkonech, z části je to i politické rozhodnutí. Na mistrovství světa musí být zastoupeni rozhodčí z celého světa, pro evropské je například jen deset míst. Já to můžu ovlivnit pouze svými výkony na hřišti, na které se soustředím.

Může se někdy český rozhodčí dostat do americké NBA?

Ještě se to nepovedlo žádnému evropskému rozhodčímu. A zkoušeli to opravdové hvězdy. Můj názor je, že by to nefungovalo. Kvalitativně jsme na tom dobře. Evropští rozhodčí jsou asi nejlepší na světě, vyjma NBA, což je úplné jiný svět. Ale chybí jim ta správná mentalita. A to je ten důvod proč tam nejsou rozhodčí ani z Asie, Afriky a ostatních kontinentů. Já bych tam ani pískat nemohl. Když se bavíte s hvězdami, které berou miliony dolarů, musíte v sobě mít něco speciálního, co vás odliší. Dostat se do NBA ani nikdy nebyl můj sen.

JAN VOSTAL